V Hradci Králové uctili vojáci AČR památku válečných veteránů.

Dnešní 11. listopad 2016 je tradičně spojen symbolickým znakem vlčích máků. Vlčí mák je nejen krásně kvetoucí rostlinou, ale je především symbolem bolesti, smrti, nasazení, hrdinství a bojem o lidskost a svobodu. 

Tento symbol je spojený s dnešním datem již 98. let, jako  „Den válečných veteránů “.
V tento den probíhají na celém území ČR pietní akty, které jsou právě vzpomínkou a připomínkou událostí, díky kterým jsme nyní zde. Ne jinak tomu bylo i v Hradci Králové. Uctění památky obětí válečných konfliktů probíhal na pouchovském vojenském hřbitově, symbolicky u památného kruhu věnovaného obětem válečných konfliktů. 

Z rozkazu ministra obrany ČR ke Dni veteránů :

Na podzim roku 1918 se politická mapa střední Evropy začala dramaticky měnit. Válečné události směřovaly k porážce Německa a Rakousko-Uherska. 11. listopadu 2016 v jedenáct hodin a jedenáct minut tomu bude právě osmadevadesát let, kdy ve francouzském Compiegne zadunělo sto jedenáct dělostřeleckých salv. Tím byl slavnostně oznámen konec války, která si na straně Dohody vyžádala pět milionů čtyři sta tisíc mladých životů, na straně Centrálních mocností byly více než čtyři miliony padlých. Den válečných veteránů se však neohlíží jen do vzdálené minulosti. Neboť veteránem není pouze ten, kdo historicky prokázal svoji odvahu a statečnost, ale také ten, který právě dnes svědomitě a zodpovědně vykonává povinnosti vojenské profese, ať už jej jeho služba postavila kamkoliv. Ti, kteří jsou dnes v Armádě České republiky zosobněním vojenského profesionála, naši novodobí veteráni, mají ve svých předchůdcích slavné a následováníhodné vzory. Patřit k veteránům je dnes opět vyznamenáním.
Vojákům – veteránům, lidem, pro něž služba vlasti vždy byla a zůstala nejvyšší hodnotou, jsme navždy povinováni svou úctou a svým uznáním. Chovat se jinak by znamenalo, nevážit si své vlastní země.
Česká republika se v preambuli své Ústavy, přihlásila k dědictví Československa. Hlásí se tak rovněž k odkazu válečných veteránů, kteří jí v nejtěžších dobách a na všech frontách boje s útlakem a totalitou pomohli vrátit čest a smysl vlastní existence.  

V 11 hodin byl zahájen pietní akt za přítomnosti zástupců Senátu PČR a Parlamentu ČR, představitelů Královéhradeckého kraje a města Hradec Králové – primátor MUDr. Zdeněk Fink, dále zástupci útvarů Armády ČR, aktivních záloh a Policie ČR. Tohoto pietního aktu se tradičně účastnili zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů, Československé obce Legionářské a za královéhradecké biskupství se pietního aktu účastnil diecézní biskup Mons. Jan Vokál.

Pietního aktu se účastnili i žáci místní základní školy, kteří jako generace vyrůstající v demokratické společnosti, měli možnost nejen společně s ostatními uctít památku padlých vojáků, ale také na vlastní oči vidět řadu osobností, mezi nimiž se pietního aktu účastnil veterán druhé světové války plukovník v.v. Ladislav Havrišák a por. v.v. Ing. arch. Václav Čeřovský.

Ředitel Krajského vojenského velitelství plukovník Karel Filip ve svém projevu připomněl historické aspekty „Dne veteránů“ a to nejen na hrdinství vojáků během první a druhé světové války, ale také připomněl hrdinství vojáků, kteří v roce 2014 položili svůj život při plnění úkolů spojených s působením mírové mise v Afghánistánu.

Toto připomenutí hrdinů současné doby na tento pietní akt patřilo mimo jiné i proto, že 4 padlí vojáci pocházeli právě z Královéhradeckého kraje. 

V druhé části pietního aktu byla uctěna památka prvního legionáře, rodáka z Týniště nad Orlicí pana brigádního generála Františka Kryštofa. Legionáře a vojáka, který podstoupil se ctí veškeré útrapy obou světových válek, ale za svou odvahu a hrdinství byl později komunistickým režimem uvězněn. Většina jeho života je spojena s městem Hradec Králové a celým regionem.

Když jsem stál u památného kruhu věnovaného obětem válečných konfliktů, neubránil jsem se zamyšlení nad stavem naší společnosti, právě v kontextu vlčího máku. Přemýšlel jsem o stavu naší společnosti, vlastenectví, o  přístupu k tradicím a odkazům našich předků, zejména těch, co obětovali to nejcennější, co člověk vůbec má – své vlastní životy. Jsme velmi kritičtí k druhým, málo sami k sobě. Často hovoříme o demokracii, ale sami ji nemáme. Hrajeme si na demokraty a neuznáváme její skutečné hodnoty.
Demokracie je vázána ke svobodě konkrétního jedince, bez špetky tolerance – „ Svoboda druhého mě tolik nezajímá, já mohu vše, ať mi nikdo nic neříká“.
A vlastenectví? Známe jen u sportovního utkání, 
pro mnohé pojmem zcela neznámým.
Pokora, úcta, poctivost a slušné chování, jsou pro mnohé přežitkem minulosti. Vždyť se stačí podívat kolem sebe, třeba na silnice či sledovat naše chování v každodenním životě. Stejně tak, jako v mezilidských vztazích a naší vzájemné komunikaci.
Chybějící pokoru hledáme v mamonu. Vychvalujeme osobnosti a zapomínáme na to, že jsou také jenom lidmi. Postrádáme skutečné osobnosti a nahrazujeme je vysněnými kulty osobnosti a modlami. Za honbou po modle, nevidíme skutečného pastýře. Přehlížíme nesplněné sliby a spokojíme se s falešnými proroky. Svou vlastní odpovědnost svalujeme na druhé bez vlastní sebereflexe a pokory. V hrdinství druhých vnímáme případné benefity. A umíme nádherně závidět druhým - obzvláště, když vlastní vinou a leností žijeme ve stínu úspěšných a poctivých lidí. Závidíme druhým lepší auto, sousedovi hezčí a mladší ženu, jiným hezčí zahradu. Přespříliš málo si vážíme svobody, kterou jsme nabyli bez příchutě smrti. Máme tu demokracii, ale nestihli jsme se naučit být demokraty.
Dnes mnohým nedělá ani problém překročit zraněného člověka a ponechat ho bez pomoci.
Naše vlastní ego zatlačilo moudro,
máme spousty vzdělanců,
ale málo mudrců.

Vina není jenom v politice, vinu hledejme především ve vlastním životě. Mnohdy v maličkostech a našich všech nevyužitých možnostech.

A přitom všem, jsem si opětovně vzpomněl na slova prof. Piťhy :

Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám.Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem.Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.čerpáno zde:

Pietní akt na pouchovském hřbitově

Související články naleznete   zde :  a  zde:   a  zde: