Jak to prožívám já, aneb o naději

a mém současném žití ve stínu Covidu-19. O plusech a mínusech současných dnů. Jedno je však jisté – všechno je a především bude jiné. A já mám i nemám strach, vlastně na něj nemám vůbec čas.

Stejně tak, jako nemám absolutní potřebu kritizovat vládu, zda to či ono dělá dobře či špatně. Především proto, že jsem se nikdy nechtěl stát spasitelem, tedy tím výjimečným člověkem, který vždy přesně ví, jak kdo a co má jiný udělat. Stejně tak, jako jsem osobně přesvědčený, že kdokoliv by ve vládě byl, řešil by naprosto stejný problém. Kdo vlastně prokazatelně ví, zda líp nebo hůř.
Stačí se ohlédnout do minulosti, do všech střídajících se vlád a ministrů. Všech úsporných opatření spočívající třeba ve snižování počtu lůžek v nemocnicích. U některých jmen bývalých ale i současných politiků mě přímo děsí, že by tuto krizovou situaci řešili právě oni.
Ono je v takových situacích nejsložitější umění se rozhodnout.
Nadarmo se neříká, že je lepší špatné rozhodnutí, než žádné.
Stejně tak se nechci zabývat kritikou dovozu materiálu a léčiv z Číny. Jsem totiž přesvědčený o tom, že kritika musí být objektivní a opřena o nezpochybnitelná reálná fakta. Třeba o skutečných možnostech a dostupnosti dodávek z jiných zemí, stejně tak jako odborné znalost největších výrobců léčiv, mezi které Čína bezesporu patří. Třeba díky vlivu levnější pracovní síly.
Nakonec, kolik výrobků nebo dílů pro světoznámé firmy se dělají v Číně nebo v podobných zemích?

Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!..., až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť.
Petr Piťha, čerpáno zde:

Ale pryč od tohoto tématu politiky a chytrolínů.

Jak ty dnešní dny prožívám já?

Slušelo by se napsat, že i já mám strach a obavu. Stejně jako má řada obyvatelů ČR.
Paradoxně na nějaké větší prožívání strachu nemám čas.
Můj čas zabírá dílčí plnění úkolů spojených se zdravotnictvím, tedy v posílení nejen IZS a PČR, ale i nemocnic a odběrových míst. A když je člověk celý den vytížený a má pár hodin na spánek, nemá čas řešit nepodstatnosti.
Víc než jen remcat a kritizovat, je mnohem důležitější dělat skutečně něco pro porážku jakéhosi malé svinstva, které nás v současné době ohrožuje. Naštěstí však, kolem sebe vidím obrovskou vlnu solidarity, pomoci a osobní nasazení. Ať již v šití roušek, které pak někdo rozdává, nebo přinese nákup seniorům.
Nemám čas na osobní strach, protože vidím armádu odhodlaných lékařů, nelékařského personálu, hasičů, policistů, vojáků a dobrovolníků, co v jednom šiku bojují s krizovou situací.
V tom šiku vidím i armádu prodavaček a prodavačů, řidičů kamionů navážející potraviny, nebo pošťačky a pošťáky roznášející dopisy či důchody či řidiče hromadné dopravy. Věřím, že existuje řada dalších profesí, které nejsou na první pohled tak vidět, přesto o jejich existenci víme.
Funguje dodávka plynu, elektřiny, vody, mouky, masa….
Zajisté, jsou ti, co jsou úplně v první linii, to tak beze sporu je.
Ale všichni tvoří součást pomyslného hodinového strojku, v němž má každé kolečko své poslání.
A to vše proto, abychom přežili.
Stejně tak, jako vím, že jsou mezi námi tací, co nerespektují opatření a ohrožují sami sebe i druhé. Třeba v tom, že nenosí zakrytý obličej. Tito hlupáci se bohužel najdou v každé době a společnosti
a nám chybí veřejné pranýře a tresty tělesné.
A tak při tom všem výčtu mohu vše shrnout zcela jednoduše:
I když nemám moc na vlastní strach čas, někde tam v sobě ho jistě mám, jako každý. Na druhou stranu je krásným poznáním, že jako společnost na tom jsme dobře a většina drží při sobě. A to je moc dobře.
A ještě líp bude, až vše bude za námi.
A my z toho budeme mít vzpomínku a taky poznání. Že opravdu není nic samozřejmé, že se kdykoliv může náš život převrátit na ruby.

Třeba si z té dnešní krize odneseme poznání, že jsou profese, kterých si prostě musíme vážit. Jsou to ty, které právě v takové době zajišťují podstatu našeho bytí.