Krátkodobě slaměným vdovcem, ale s následky.

Každý z nás mužů to zná. Prostě to přijde. Naše drahé polovičky opustí rodné hnízdo, tu napůl den, či den, nebo na několik dnů. Samozřejmě, čím na delší dobu, tím lépe pro nás.

To si pak můžeme v zajetých kolejích zpřeházet výhybky do směrů, kam chceme my sami.
Mě třeba tato šťastná událost potkala v pátek. Sice jen na páteční odpoledne, ale každá hodinka je dobrá a vítaná. A tak, když jsem dokráčel domů, mezi prvními svršky, které letěly dolů, byly ponožky, které jsem oproti zvyklosti nenahradil těmi domácími.

A s jakou chutí a především bosí jsem si to ťapal po podlaze, aniž bych poslouchal, všelijaké poučky a komentáře. A jak si tak ťapu po bytě, chytla mě mlsná. V ledničce jsem měl sice jídlo z předcházejícího dne, ale to nebylo to, na co jsem měl chuť. A moje chutě jsou složité, nejspíše stejně jako má povaha.

No a já prostě dostal chuť na česnečku.

A tak jsem neváhal, oloupnul si jednu bramboru, nakrájel ji na kostičky, vsypal do vývaru, přidal koření….. a oloupal česnek.

A to všechno s naprostým vědomím, že než se pí Columbová vrátí domů, musím za sebou dokonale zahladit stopy.

Když se pěkně brambor uvařil, prolisoval jsem tam pěkně česnek…. a ta milá a pro mě líbivá vůně rozvinula se po bytě. S pokorou a s vědomím, že mi v tento okamžik nemůže nic narušit tu harmonii.

No jak já si pochutnal.

Jenže po takovém pochutnání, nesmí člověk propadnout lenosti. Naopak, po malé pauze jal jsem se uklízet. A taky větrat. S poctivostí sobě vlastní, umyl jsem veškeré využité instrumenty, pečlivě otřel kuchyňskou linku. Pro jistotu otřel jsem i sporák a to vše tak, aby nebylo nic poznat.  Na základě předchozích zkušeností, raději jsem se několikrát přesvědčil, zda přeci jen… nějaký ten kousek něčeho, nezůstal mnou neobjeven.

A ten úklid byl tak dokonalý, že ve mně vítězila přímo až jistota –nic se nepozná.

Tento pocit, mi zůstal jen na pár následujících hodin.

Když se ozval charakteristický zvuk odemykaného zámku, má jistota trvala. Tedy trvala do první věty, po návratu pasivně aktivního skeneru, jménem Columbová, navíc vybavený všemi dalšími a dosud utajovanými senzory.

Ty jsis zase dělal česnečku, pronesl stroj z 24 století, který by mohli závidět i celníci. Tento atak, vypuštěný skenerem jsem se pokusil odvrátit konstatováním, že čidla jsou asi v poruše, že se to zdá, protože sousedi dělali topinky a já to tady čuchám celou dobu. Ke zdůraznění mého postoje jsem ještě dopřesnil taktickou situaci tím, že nevím, proč bych si měl dělat česnečku, když tam mám jídlo, ještě ze včerejška.

Ale bylo mi jasný, že to je asi prd platný.

Což se po chvilce potvrdilo přesunutím skenovací soupravy do prostoru kuchyně. během tohoto přesunu, ozvaly se do ticha jen servomotory všech instalovaných mikro a makro skenerů, chlazení všech vyhodnocovacích čipů, které během setin sekundy zvládly proskenovat všechna zákoutí. Zvukové zařízení po té vydalo hlášku, ve smyslu, proč že jako neříkám pravdu, když je sporák zašpiněný a na podlaze se válí slupka od česneku.
Od česneku? To je divný, s tím nemám nic společného, to je určitě od včerejška, pravil jsem sebevědomě. Prohlédl jsem si tu slupku, ve velikosti tak půl centimetru.

Pak prapodivné slitinové chapadlo otevřelo šuplík, vyndalo lis na česnek a to jen za účelem bližšího prozkoumání.
Máš tady ještě zbytek česneku, a je čerstvý, tak nevím, proč to neřekneš, ozvalo se ze stroje, a určitě jsi tady chodil i bez ponožek.

A já v tu chvíli pochopil, že další odpor je marný.

A jediné, čeho jsem byl v tu chvíli schopný, bylo přiznání:Ano jsem vinen.

Vlastně to nebylo to jediné, od té chvíle, stále a dosud marně přemýšlím, o zdroji a hlavním vypínači.

A přemýšlím dosud a stále marně.