Hlavně u toho třídění odpadu, tak nějak nezblbnout.

A stát se to může lehce. Stačí k tomu třeba jakýsi informační letáček ve schránce. Jako zrovna nedávno.  To si tak přijdu domů, u stolu sedí  Columbová, na stole vytažené prapodivné tiskoviny  …… a podivný lístek.

Drží ho v ruce a otáčí s ním …
a mlčí.
Takový okamžik je pro mě symbolem situace, připomínající plnění dětské hry – projít stezku odvahy. To člověk sice tuší, že musí něčím projít, ale naprosto netuší, co ho na té cestě čeká za překvapení.

Co si to prohlížíš?, pokusil jsem se postupnými krůčky zdolávat první metry pomyslné stezky. Ale, zaujal mě tenhle ten leták, nabízí v něm k vyzvednutí 3 kusů speciálních tašek, které jsou barevně odlišené podle odpadu, který do něj budeme třídit. A budou je rozdávat zadarmo u krámu příští středu, dostal jsem odpověď.

No to si děláš ………, prohlásil jsem znechuceně. Pro klid v domě, začal jsem předstírat zájem o věc studiem lejstra.

Prostudoval jsem všechny ty chvalozpěvy se všemi výhodami, které tak sladce a líbezně, mohl napsat jen výrobce. Neopomenul zmínit ani všechny pozitiva, které tím věnovjeme přírodě.
Je to krásný počin, procedil jsem mezi zuby, a jestli jsem to pochopil správně, tak si někam pudu nafasovat balíky tašek a do nich budu dávat teda ten vodpad?

No to asi ne, to se dá do těch tašek, vysype se to do příslušného kontejneru a pak se ty tašky omyjí a dál se použijí, uslyšel jsem odpověď.

Studený pot začal mi zkapávat z čela. A v mé fantazii, objevily se ty nejhorší strašidelné obrazy.

Už se úplně vidím, jak nejen odnáším ony roztříděné odpadky do příslušných kontejnerů, ale jak jsem u toho i krásně vidět.  Když jdu třeba s tou červenou odpadní tašku…. modrou …..či zelenou.

Ale kdyby jen to…

když si nedej bože, představím, že bychom na tuto blbost přistoupili. Budu opět násilně a především proti své vůli, vsunut do montérek. S metrem v ruce pak začnu vobíhat naši kuchyňku ve velikosti tak 2,5 m x 4 metry.  A to vše jen proto, abych nalezl vhodné prostory pro umístění oněch tří barevných tašek v paneláku.

A co teprve sousedi, až nastoupím s bouracím a sbíjecím kladivem, abych vhodné úchyty na tašky do panelu uchytil...

a všude bude zase binec.

No, jo, ale to budu muset dát něco pryč. Kde budu jíst, ty úžasné pokrmy, psát své blogy? lítaly mě v hlavě negativní myšlenky. Stejně útočné a zákeřné, jak sršně či některé tchyně .

Asi jsem se u toho začal úplně vopocovat, když mě z toho divokého snu probudila slova Columbový a sklenice studené vody:
neboj, budeme to třídění dělat jako dosud. Prostě, až poneseme tašku s odpadky, plasty dáme do plastů a zbytek do popelnice. A žádný tašky zpět, žádný mytí, pěkně tašky na jedno použití….

A mé nitro najednou naplnil klid a harmonie. A jak jsem se později dočetl v místním plátku, zájem o tašky překonal představu organizátorů.

Ač je to divný, tak lidi bezhlavě šílí, když cosi rozdávají zdarma či se slevou.

Já starý skeptik a pesimista, s nedůvěrou k těmto akcím hledím, neb si nemohu logicky vodpovědět na otázku, zda  je to normální, že v tom dnešním kapitalismu, to fakt se mnou někdo myslí … jen v dobrým.

Ale vím, že jsou věci, fakt s láskou dělaný
a taky dobrý.
A především
pozitivní.