Ty naše úžasné lidské povahy – pomluva.

No, kdo z nás, se s tímto fenoménem lidské slabosti nesetkal. Nejspíše v nějaké formě každý z nás. A někteří, si dokonce v té aktivní roli přímo radostně chrochtají, s pocity jakého si sebeukájení.

Kde se vlastně bere pomlouvačství a proč?

Otázka, na kterou by asi nejlépe odpověděli vzdělanci oboru psychologického, společenských věd a zejména psychiatři.
Pomlouvačství a šíření pomluv, patří k temné stránce povahy člověka od věku věků. A když píšu tyto řádky, nemohu se ubránit pocitu, že je lehce zaměnitelný výraz - fáma a pomluva.  Vypuštění nějaké té fámy, se dopustí každý z nás. Třeba tím, že „předáme“ nějakou informaci, kterou v té chvíli považujeme za pravdivou.
Pomluva je však něco jiného, to je prostě jen svinstvo.
Je to cílený útok na někoho jiného, s cílem ho nějak poškodit, zesměšnit či znemožnit.
Dělat pomluvy v minulosti, bylo velmi těžkým oříškem. K procesu šíření pomluv, se musely nejdříve sejít dvě drbny, obvykle na pavlači. Takové dvě drby, to je základní pilíř, který umožní přenášení „zaručeně pravdivých informací“ okolnímu světu.
Naštěstí, zde máme dobu plně modernizovanou, která drbnám umožňuje rychlejší šíření „různých drbů a pomluv“. Třeba takové sociální sítě. Tak zrovna ty, jsou neutuchající možností, jak někoho poškodit, zesměšnit či znemožnit.
Vše má ale své plusy a mínusy.

Přeci jen, se takové pomlouvačné individuum v horlivé snaze ublížit, samo ocitá v situaci, kterou lze označit jistým úslovím: nikdy nikdo nedokáže člověka shodit tak, jako to dokáže udělat sám sobě člověk.
Samozřejmě, to platí pouze v případě, že daný drbavý a pomlouvačný text, čte rozumně uvažující člověk, který pak nevěřícně vrtí hlavou. A jak je ten, či onen pomlouvač zakomplexovaný chudák. A to vůbec nezmiňuji, že se takový jedinec může lehce dostat do problémů se zákonem.

Ale kdo jsou vlastně ti pomlouvači? Co je to vůbec za povahy a proč to činí?

To je spíše otázka, na kterou znají odpověď psychologové, ale zejména psychiatři.  Můj osobní názor pramení jen a jen o osobní zkušenosti s pomluvami, které jsem během svého života zažil.
Pomlouvat druhé a snažit se je nějak poškodit, dělají nerozumní a nešťastní lidé. Nešťastní sami ze sebe, skrývajíc své vlastní nedokonalosti, nejspíše někteří i zasaženi psychickými poruchami. Nebo lidé, kteří na všechny kolem sebe hledí zrcátkem závisti, vědomi si své vlastní tuposti a prázdnoty. A taky své vlastní neschopnosti. Jedinci, kteří si svými vlastními a veřejně pronášenými slovy, musí dokazovat, že jsou naprosto úžasní, schopní a ovlivňující snad celý vesmír.
V každém případě - neskutečně nešťastní lidé, kteří si nechtějí připustit, že každé zlé slovo, co vypustí, se jim, nebo jejich blízkým, mnohokráte vrátí. A pokorně přiznávám, že já jim tu vracečku v pořádným gardu, přeji celým svým srdcem.
A když tak přemýšlím o všech těch „pavlačových drbnách“ nemohu se ubránit otázce, kdo je vlastně hloupější?

Drbna, nebo ten, co jí naslouchá, všemu věří, aniž by si cokoliv ověřil?

V životě jsem pochopil, že odpověď je jednoduchá – je to jen a jen ten samý hlupák, s podobnými vlastnostmi, jako samotná drbna.
A tak, se nám zde roztáčí nevyzpytatelná spirála, která nakonec hubí i samotné původce oněch zaručených zpráv a pravd.
A při tom všem negativním, to má ale jednu výhodu:
Člověk nejlépe pozná, kdo je kdo.
 

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.Karel Čapek

A to přeci taky, není špatný.....