(V)očima diváka - Takovej jeden hereckej život.

Ten jeden, který se promítl do dusotu dostihových koní, či do role, spojenou s cirkusem, s jednou Ženou za pultem. Ale také s neodmyslitelným dabingem svérázného detektiva, či významného římského císaře. Ano, to byl Petr Haničinec

Petr Haničinec se narodil 15 - září 1930 v Pardubicích. Po vystudování DAMU začal svou hereckou profesionální dráhu v pardubickém Východočeském divadle (1953 – 1954) a v pražských scénách D 34 (1954 – 1956), Divadlo S. K. Neumanna (1956 – 1962), zejména Divadlo na Vinohradech (1962 – 1999) a Divadlo Na Fidlovačce (1999 – 2001).

„Ve svém životě jsem hrál krále, detektivy, zamilované blbečky i zamilované moudré lidi, hrubce, tupce, dobré komunisty, špatné komunisty i vrahy. Důsledky jsem v soukromí jaksi nezpozoroval. “
Petr Haničinec

Mohl bych zde citovat řadu informací z jeho životopisu, včetně výčtu všech filmů či divadelních představení, ve kterých byl obsazován do hlavních nebo vedlejších rolí.

Ale proč bych to měl dělat?

Mělo by to pramalou cenu...... pokud vůbec nějakou.

Raději se podělím se svými čtenáři o to, jakými rolemi mne Petr Haničinec oslovil.

Možná právě svou vlastní povahou, která se musela promítat i do jeho všech filmových rolí, zdánlivě drsná a složitá povaha, ale s obrovsky citlivým srdcem.
V podstatě si nedovedu představit, kdo by lépe herecky ztvárnil roli lékaře v nádherném zpracování povídky Boženy Němcové – V zámku a podzámčí, neúnavného bojovníka za zachování existence stáje dostihových koní Hovory, v seriálu Dobrá voda, obětavého Antonína Karase v nádherném seriálu Cirkus Humberto, či jeho  roli kováře v Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert.

Petra Haničince nelze opomenout ani jako dabéra. Pro mě osobně jeho dabing poručíkaColumba, je naprosto excelentním výkonem.
A našlo by se jich mnohem víc.

Zítra, 7. listopadu tomu bude už 10 let, kdy Petr Haničinec opustil tento svět. 

Dle mého názoru po něm zůstalo prázdné místo. Místo, které za jeho života bylo vyplněno nádherným hereckým umem, díky jeho povaze specifickým a ojedinělým.

Tito umělci mají oproti nám jednu obrovskou výhodu, ač odešli hrát do nebeského nebe, díky technice nám zde zanechali díla, ve kterých si jejich kumšt, ale i odkaz můžeme připomenout.

A tak chci připomenout vzpomínku na Petra Haničince právě tím, co nabízí archiv. A slova, která jsou zachycena, jen dokreslují jeho umění.

„Co bych to byl za člověka, kdybych neměl nepřátele. Plivnout bych na sebe musel. “
Petr Haničinec