Přišlo na mě nějaké podivné mámení.

Nebo také, když člověk zapomene včas přepnout televizi. To pak člověk zaslechne hořko –sladká a líbivá slova, spojená do pompézních vět politiků – všech těch Kalousků, Babišů -prostě všech, co to s námi vždy myslí vždy jen dobře.

Zrovna, jako to bylo včera. Po uplynutí  čekačky ( psal jsem o tom zde) chca- nechca, násilím vsazený do montérek, začínám stěhovat nábytek. V předpolední pauze shlédnu povedený český seriál  Život na zámku, který patří mezi mé oblíbené. Navíc, při jeho sledování doplním energii výborně uvařeným obědem, s cílem ještě aktivnějšího přístupu k naplánovaným činnostem.
A vůbec si v tom nasazení neuvědomuji, že se do mého soukromí, navíc vloudí jakýsi Moravec se svými hosty, mezi kterými po hlase poznávám nejlepšího ministra financí všech dob, Míru Kalouska, proti němuž sedí ministr současné vlády Marian Jurečka. Na určitou chvíli při stěhování skříní, jsem se na chvilku zaposlouchal do rozhovorů těchto dvou politiků, navíc spojených se svým bývalým či současným vývojem KDU - ČSL.

Jako srab jsem však nevydržel příliš dlouho poslouchat všechny ty plamenné věty, které mi tak nějak narušovaly i bezpečné přenášení skříní. Když jsem pak špachtlí začal odstraňovat nedostatky na zdech, nemohl jsem se ubránit otázce: zda-li nás naši politici považují za naprosté hlupáky s velmi krátkou pamětí, nebo si z nás jen prostě utahují.
Odpovědně přiznávám, že odpovědi se poněkud obávám, zejména v okamžiku, kdy nejlepší ministr financí Kalousek, hovořil o svém působení na obraně, co by náměstek, s jakýmsi důrazným upozorněním, že za vše vždy odpovídá ministr.  Po vyřčení těchto slov v mé hlavě opět vyvstala otázka, jaké že byly jeho vlastní projevy při projednávání všeho kolem Vlasty Parkanové.

Ale ono nejde vůbec jen o zmíněné pány Kalouska či Jurečky. Letošní rok bude bohatým na volby, tudíž se nám zde rozjíždí v plné síle předvolební kampaň. Taková předvolební kampaň pak v konečném důsledku vyvolává v každém potencionálním voliči pocit, že je středem pozornosti a všem stranám, jde jen a jen o dobro samotného voliče. Nejlépe o ideálního voliče, tedy voliče bez paměti, který si nepamatuje mnohá protivenství a předváděné extravagance a nechutnosti, nesplněné volební sliby a do jisté míry i politické promiskuity.

A když bude nejhůř, stejně zde mají všechny ty strany možnost vládnutí v různorodých koalicích, bez ohledu na své politické programy, ve kterých najednou neplatí to, co je na pravici či na levici a ve jménu moci, spojenou s vládnutím. Jako zázrakem pak naleznou většinovou shodu ve svých politických prohlášeních a programech, které nakonec ovlivňují životy voliče.

Kde byla ta vůle voličů při posledních volbách do správy krajů, na které nakonec vydělali ti voliči, kteří k volbám vůbec nešli. 

A já jsem si při tom svém pracovním nasazení, kdy myšlenky nesedí na zadnici, vzpomněl na jednu debatu, ve která zazněla mnohá nadčasová slova. Byla to debata  Karla Kryla:  

A protože nikdy nic není jen špatné, dá se najít trocha i toho dobrého ovoce. Třeba díky všem těm politickým debatám, vzpomněl jsem si  na tuto píseň: