(V)očima diváka – o naší paní Boženě.

Před sebou mám položený pomyslný prázdný list papíru, dychtivě očekávající příval slov, kterými bych rád nejen připomněl, ale  vyjádřil i úctu spisovatelce paní Boženě Němcové, od jejíhož úmrtí uplyne 155 let.

Řadu dní přemýšlím, jak tuto vzpomínku napsat. Čím více o tom přemýšlím, vytrácejí se z mé paměti dosud sestavená slova a věty, protože každá taková vzpomínka, stejně jako každé dobré dílo by mělo být udělané srdcem, s pokorou a především poctivě.
V posledních týdnech jsem pročítal řadu pramenů, zachycujících život Barunky, tedy Boženy Němcové a mohl bych zde tyto informace jen prostě okopírovat, byť by s příslušnými odkazy na prameny, ze kterých jsem čerpal.
Jenže,
já to neudělám…..

nebylo by to mé, nebylo by to udělané srdcem a neudělal bych to poctivě.

Navíc, když mám možnost o Němcové napsat sám. Její dílo mě nakonec provází celý život. A podrobnosti z jejího života už dávno zveřejnili odborníci a znalci, kteří řadu dochovaných materiálů prostudovali v archivech, nejen u nás, ale v Německu, Rakousku a jiných zemích.

S lidmi je to jako s těmi bylinkami.
Pro některou nemusím jít daleko, všude ji najdu,
na každé mezi.
Pro některou musím do stínu lesa.
Musím ji hledat po lístečku.
Nesmí zatěžko mi přijít lézt přes vrchy a kameny.
Nesmím se ohlížet po trní a bodláčí, které mi v cestě brání.
Za to mě bylinka stonásob odmění.

Já Pavel Vrba a Božena Němcová.

Už od dětství jsem pod vánočním stromečkem nacházel mimo jiné dárky, také různé knihy, mezi nimiž byly právě i pohádky Boženy Němcové. A tak jsem po večerech doslova hltal nádherné pohádkové vyprávění, mezi které například patřily: Čertův švagr, Sedmero krkavců, Princ Bajaja, Čert a Káča, O Perníkové chaloupce, Potrestaná pýcha, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Spravedlivý Bohumil, Chytrá horákyně, O Smolíčkovi, O Nesytovi, O zakletém hadovi, O dvanácti měsíčkách či Sůl nad zlato.

Kolik už bylo těchto pohádek zfilmováno, či se staly divadelními představeními. Kolik dětských očí potěšila cesta za štěstím a nelehký souboj s úklady a nástrahami, završený vítězstvím dobra nad zlem.

Každá nátura je jiná.
Některý člověk nebyl by šťasten, kdyby každou radost,
každou žalost nemohl světu na odiv postavit,
jiný nosí ji za ňadry po celičký život
a vezme si ji s sebou do hrobu.

V naší domácí knihovně nechyběla i další díla Boženy Němcové – Babička, Karla a jiné povídky, V  zámku a v podzámčí, Divá Bára či Pohorská vesnice.
Jistou zajímavostí je, že dílo Babička bylo poprvé knižně vydáno v roce 1887 a do současné doby byla vydána ve svém již 99 vydání.
Právě u tohoto díla přemýšlím o jeho skutečné čtenosti dnešní mladší generací a nemohu se zbavit nepříjemného pocitu, že nepatří mezi TOP tituly, nejen zmíněná Babička, ale i ostatní autorčina díla.
Navíc jsem přesvědčený o tom, že tehdejší zařazení Babičky do povinné četby na školách, přispělo k určité formě dehonestace tohoto díla.
Postava Babičky je autorčiným přikrášlením skutečné osoby. Přesto však ta moudrá a šťastná to žena je nádherně podanou literární postavou, předávající lásku, lidovou a lidskou moudrost   mnoha generacím čtenářů.
Božena Němcová ve svém životě velmi trpěla a nebyla šťastná. Přesto však byla vnímavá k osudu prostých lidí, ponižovaných a přehlížených tehdejším panstvem.

Někteří nosí hlavu výše,
než jim narostla

Třeba právě ve svém díle V zámku a podzámčí, Němcová dokázala znamenitým vyprávěním dějem ukázat tvář tehdejší doby, ve které  byl život psíka ceněn více, než život samotného člověka.
V knize Karla a jiné povídky (Albatros 1974), jsou na konci knihy uvedeny výňatky z korespondence Němcové, ze které cituji :

Ty nemáš pojmu o té nouzi, která panuje mezi chudým lidem, věř, že by mnohý rozmazlený panský psík nežral to, co ta chudina jíst musí a ještě se ani takové potravy dosyta nenají. Co peněž prohejří, co se prohraje, na parádu dá a jiné darebnosti a lidé hladem mrou!
Ó ta spravedlnost, ta láska křesťanská!!! Hleď, to je ten pokrok, tak se zdokonaluje člověčenstvo. – Když si všecko rozmyslím, jak to je a jak by to mělo být, tu pobádá mne vášeň  jít mezi ty ubohé a ukázat jim, kde hledat spravedlnost. „ Dokud je pes na  řetěze, zloději hej, jak řetěz přetrhne, potom je vej“.
O tom bych měla hovořit s tou ušlechtilou paní baronkou? Soucit bych v ní by vzbudila – ale porozumění, pochopení, skutečné vcítění?  Těžko. Ach, jak může  taková paní cítit, kterak je těm chudým matkám, co v tmavých, vlhkých komorách život tráví, a tím se svými rodinami před časem obětmi smrti se stávají?
Kterak  může vědět, jak bývá matce chudé, když večer hrstkou slámy dětem podestýlá a jedinou peřinu do ruky  béře, nevědouc, má-li ji dát na to choré nejmladší, nebo na to nejstarší zimou zkřehlé, které muselo po chlebu chodit, nebo ji popřát muži od práce zmoženého.

Čím je člověk starší, navíc otesávaný větrem života a životními zkušenostmi, tím více je schopen pochopit všechny souvislosti daného díla ovlivněné životními postřehy spisovatelky, jejího nelehkého života, ztráty vlastního dítěte. Stejně tak, jako vliv mnohých setkání s osudy prostých lidí, se kterými na svých cestách a poutích hovořila. Vždyť právě své nejlepší vynikající prózy autorka napsala kolem roku 1856, tedy 6 let před svou smrtí.
 

Několikrát do roka s mojí paní Colombovou navštěvujeme nádherné prostředí Babiččina údolí u České Skalice, kde je to pro nás pokaždé jiné.
Stejně tak, jako si tam pokaždé klademe otázku: Proč právě lidé obtěžkaní životními břemeny dokáží vytvořit nádherná umělecká díla, dělat dobro pro druhé? 

Možná právě pro to své obrovské poznávání skutečných životních hodnot a radostí. Možná mnohem lépe dokáží rozpoznat pozlátka a přeludy od skutečnosti.

A také si vždy klademe otázku, o platnosti řady moudrých vět, které jsou v dílech Němcové napsány.

Jsou smyšlené?
Jsou nepravdivé?

Jsem přesvědčený o tom, že jsou především nadčasové.

Moudra, která jsou podpořena řadou životních zkušeností a sounáležitosti s přírodou.
Moudra, o kterých jsem přesvědčený, že patří i do dnešní doby.
Stačí se jen pořádně podívat kolem sebe, na ten dnešní svět.

Dne 21. ledna 2017 uplyne 155 let od výročí úmrtí paní Boženy Němcové (4. února 1820 – 21. ledna 1862).

A já ji tímto svým zamyšlením vzdávám hold a úctu, nejen jí samotné, ale i jejímu dílu, které pokud by nebylo, byl by můj život chudší.

Dětství Boženy Němcové