O tom ranním putování.

Venku mráz, který svazuje tok řeky do ledového krunýře. Po sněhu zůstávají jen malé kupičky na těch nejchladnějších místech. V ledovém tichu jsou jako ozvěna slyšet kroky a srdce procházejících lidí. Lidí, kteří mají štěstí. Zatím

Bez ohledu na mrazivou náruč prosincových dnů, kdy původně zamýšlené putování po krásách adventních dnů v Kutné Hoře, jsem nahradil putováním po Hradci Králové. Takové putování je navzdory mrazu kouzelné a krásné. Vybaven fotoaparátem vydávám se na cestu se svými myšlenkami a spoustou nevyřčených přání, které se uhnízdily někde v mé hlavě a mém srdci.

Jsou čtyři ráno, nebo víc.
Jsem vzhůru, koukám na měsíc,
anebo dolů do ulic,
kde lampy bloudí.
Snad je to jedna z nočních můr.
Co vidím, to je soudní dvůr.
A ten mě teď soudí. *

Kráčím vylidněnými uličkami, které mi nabízejí nejen pomyslné soukromí, narušené tu a tam jedinci, nejspíše spěchajícími do práce, ale především neskutečné množství inspirace, pohledů na detaily a maličkosti.

Když jsem procházel ztichlými uličkami, tu a tam, byl slyšet zvon hodin, které nekompromisně ukrajují čas brzkého rána a probouzení se do všedního dne.

Soud rána - to je nespavost.
A notně potměšilý host.
Je seriózní navýsost -
a tak mě teď soudí.
Já ale kuráž posbírám
a řeknu: Všechno popírám!
Jen ať si mě soudí.
Ať mě klidně soudí,
já se nepřiznám.*

V kontextu smutných informací od nás i ze zahraničí v posledních dnech, navzdory ujišťování politiků a mnoha expertů (vždy když v posledních letech slyším slovo expert, nevím proč, jsem plný pochybností, zda přeci jen nemáme tak nějak těch expertů na vše, poněkud mnoho) o tom, že nic nehrozí, si ještě více člověk uvědomuje, co je to vlastně štěstí.

Štěstí je třeba v tom, že jsem ráno vstal bez cizí pomoci,
že ještě stále přečtu své texty,
že vidím ty detaily a maličkosti
a jsem je schopen i zachytit objektivem fotoaparátu.

Když kráčím po té kamenné dlažbě, kterou tam položili před mnohými roky naši předci, mám to štěstí, že se to neklouže, že se nesmeknu, nespadnu a nezraním se.

Takových malých štěstí je kolem nás tisíce, přesto si jich nevážíme, nebo nám zevšedněla.

Náš současný životní styl nás změnil na pasažéry vesmírného expresu, kradoucího z našeho života každou sekundu.

Jsme tak proti němu zranitelní a bezmocní a budeme takový vždy. Dokud nerozpoznáme falešné třpytky a proradná pozlátka mamonu, konzumismu, nebo nás neskolí infarkt myokardu či mozková mrtvice.

Možná právě v tomto čase by měl člověk popřemýšlet,co a jak dál, zda to, co bylo a je, je správné.

A zvon věžních hodin,

odpočítává další okamžiky,

našeho života……

Citace označené *) čerpány z textu Potměšilý host, autor Michal Horáček