Potkal jsem člověka…

prostého vzhledu a levného oblečení. Jeho tvář je zjizvená vrásky. Potkávám ho pravidelně, když si s hůlkou kráčí v bezejmeném davu.

Kráčí shrbený,
obtěžkaný balvanem stáří.
Není nijak zajímavý,
dle měřítek dnešní doby.
Kráčí si po té ulici,
sám anonymní mezi anonymními lidmi.
Pravidelně usedá na lavičku
a tam chvíli odpočívá.
Kdo ví, na co třeba zrovna vzpomíná,
nebo jaký boj zrovna tuto chvíli svádí.
Potkal jsem člověka,
potkávám ho každý den,
neznám ho a nevím, kdo to je.
Stejně tak neznám jeho osud,
jeho život,
jeho povahu,
jeho moudrost nebo hloupost.
 

Nevím, ale přesto jsem rád,
když ho vidím.
Nevím proč je to zrovna on.
Je to jen jeden člověk, z mnoha, které potkávám denně.
Je to soucit?
Nebo je to něco víc?
Možná v některých jedincích vyvolává i výsměch,
v těch, kteří jsou nyní in,
chodí rovně,
a nemají potřebu odpočívat.
Jsou propojení sítí,
vyzbrojeny všemi těmi smartfouny,
tablety a sociálními sítěmi.
Mají se dobře,
právě teď a nyní.
 

Život bývá nevyzpytatelný,
co je nyní, nemusí však být zítra, pozítří …..
a každý člověk to vše pochopí,
až když vlastní hubou ryje v zemi…….

A tak tomu neznámému za to, že jsem o něm ve vší úctě psal, posílám písničku.