Svátky ve znamení lásky a oběti.

Připouštím, že pro někoho mohou znít tato slova jako klišé. Možná bych víc zaujal fotografiemi právě kvetoucích nádherných rostlin, nebo krásně vyzdobených kraslic. Ale já to neudělám.

Stejně jako neudělám článek, věnující se všelijakým hnízdům a moralizovaní těch, kteří se již dávno zprofanovali a dosud nenalezli dostatek sebereflexe raději zmizet v propadlišti dějin.
Velikonoce.
Pod tímto pojmem si každý z nás představuje něco jiného. Někdo svátky jara, jiný možnost využít prodlouženého víkendu k radovánkám na posledních zbytcích sněhu, jiný se těší na koledování, nezřídka končícím stavem pod vlivem alkoholu….

Pro mě osobně, jsou to svátky obrovské lásky, ale i oběti, kdy Bůh obětoval svého jediného syna za hříchy člověka. Obětovat se, znamená milovat. Láska bez oběti za druhé, nemá smysl.
Slovo láska nás provází celý život, slýcháme ji od útlého dětství až do svého neodvratitelného konce daného naší smrtelností.  Slovo, které však mnohdy neumíme vyjádřit a někdy zapomínáme na jeho smysluplnost.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.

Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.

Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
                                                                                                                 1. Kor. 13 kap.

Velikonoce v zrcadle zamyšlení

Dnešní hektická a posledními událostmi poznamenaná doba vytvářející strach a paniku, jakoby byla plody pomyslného stromu novodobé totality – dnešního konzumismu. Doba, která otřásá našimi hodnotami, naší vírou v cokoliv, co je znamením dobra a naděje. Doba, které snad jako nikdy před tím odhaluje naše slabiny jak politické garnitury, naší civilizace tak nás samotných. Ve svém každodenním životě zapomínáme na vzájemnou toleranci, slušnost, pokoru a pokání.
Zapomněli jsme, že jsme lidé…
Zapomínáme i na to, že nic není věčné a bez ohledu na technický vývoj civilizace jsme stále stejně zranitelní.
Zapomínáme i na to, že i když máme vozidlo vybaveno nepřeberným množstvím bezpečnostních prvků, nikdy nejsme na sto procent ochránění.
Nemáme-li víru, nemáme chráněnu vlastní podstatu. Můžeme bez ní mnoho let žít, dokud nepřijde okamžik v našem životě nejtěžší……  

Velikonoce jako vyznání.

Jsem hříšný člověk s řadou neřestí a chybami. Nejsem svatý a nejsem bez chyb. Jsem jen člověk. Přesto přemýšlím, co právě v den, kdy byl za mne obětován Syn člověka, mohu napsat.
A také proto, že neznám lepšího vyznání, než které učinil prof. Petr Piťha:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.
Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.
Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.
Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.
Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.
Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.
Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.
Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít. Amen.

Dovolte mi popřát Vám všem,
požehnané Velikonoce.

Vyznání prof. Petra Piťhy čerpáno zde: