Přišel čas smíření

protržení tmavé opony a jít za světlem. Prý se tomu říká smíření. Já už vím, že nutnost jít dál, protože i život jde dál, za ničím a nikým se neohlíží. Jen velí - jít dál, ve své smysluplnosti.

I já vstal, očistil kolena a pomalými krůčky, vydal se na cestu směřující vstříc
všem těm krásám, co jsou kolem nás.
Po delší pauze, vracím se zpět.
Vracím se s tématem, spojeným s úmorným vedrem a suchem.
Utíkám z betonových krabic a rozpálených výhní do náruče přírody.
Vždyť v jejím náručí je tak krásně.

Ranní návštěva Podtroseckých údolí, především nádherného prostředí rybníku Věžáku…

„Kos zpívá, květ voní, potok šumí. Poslechneme si, přičichneme si, víme své. Barvy nás potěší a jejich nesourodá sousedství nás nepobuřují. Všechno je na svém místě, bereme to jako dílo přírody a těšíme se tím nebo nad tím dokonce žasneme. Anebo to shledáváme tak samozřejmým, že to ignorujeme.“
Miroslav Horníček

Věžák