Tak tuhle příhodu musím napsat

26. 04. 2019 11:00:00
Už třeba proto, abych se z jisté lidské zvědavosti dozvěděl, zda je na to někdo podobně, jako já. To téma je přitom tak prosté – služební cesta a napsání textu. V podstatě jednoduchost, která dá zabrat.

Včera jsem se vydal na nějaké pracovní jednání do Liberce, kde jsem nebyl snad 5 let. Jízda autem byla zajímavá a plná poznání. Už jen proto, jak se nám rozjely ty stavební úpravy a rekonstrukce na našich silnicích. Třeba takové očekávání co mě potká v Hořicích, kdy měl být uzavřený most a o čemž byla i včera reportáž v televizi. Most uzavřený skoro na dva roky, s objízdnou trasou městem, z čehož musí mít radost místní obyvatelé. Na dalších místech mě čekaly další překážky, spojené se semafory či pracovníky stavby. Ale vše bylo poměrně dobré, protože jsem stihl dobu mimo špičku, což bylo poznat odpoledne. Při té jízdě přesvědčil jsem se opět o realitě, tedy o rozdělení osob za volantem na držitele řidičského průkazu a řidiče. On když někdo jede po silnici I. třídy 60 km/hod přilepený na čelním skle a motá se v obou pruzích, řidičem nazvat nelze. Stejně tak, jako sledovat chaos na místě označeném zipováním, či dojezdu stojící kolony na rychlostní silnici, bez puštění výstražných světel. Nejspíše to bylo asi těmi letními teplotami, že lidem to tak nějak ovlivňovalo mozek.
A tak jsem byl rád, když jsem se konečně v podvečer vrátil domů. Co mě překvapilo, byla situace, kdy moje drahá pí Columbová seděla zamyšleně u stolu v kuchyni, před sebou nějaký papír a tužku. Byl jsem poněkud hladový a měl jsem i chuť na domácí kávu, což jsem dal najevo otázkou, co budeme mít dobrého k večeři a zda bych mohl poprosit o kávu, aby mě po poměrně náročném dnu trošku postavila na nohy. I ta odpověď byla jak z poněkud jiné planety, tedy v tom, že se mi dostalo odpovědi o tom, že k večeři je zbytek polévky. Naštěstí pro mě, vstala a mou oblíbenou kávu mi udělala. Usedl jsem tedy ke stolu, popíjel kávu a dál zkoumal, co že se to děje. Myslím tím, co se děje nejen na papíře, ale především v hlavě pí Columbové. Pohledem na papír viděl jsem jakési prapodivné klikyháky, které stejně nic neříkají nikomu, ani autorovi a vznikají tak nějak samovolně, vyvolány okolnostmi a prostředím, kde se člověk zrovna vyskytuje. Sám to znám z některých porad, obzvláště, když nějaký teoretik, praxí nepolíbený rozdává rozumy. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat: Miláčku, copak děláš? Přemýšlím o něčem a nemohu na nic přijít, zazněla odpověď. Snažím se býti mužem činů a to vyžaduje aktivitu jednoznačnou reakcí ve větě a mohu ti nějak pomoci či poradit?

Přemýšlím, jak se píše velké písmeno „el“, pronesla Columbová zamyšleně. Velké el? Odpověděl jsem okamžitě, byť by jistým překvapením, že řeší takovou pitomost, jako je velké el. Samozřejmě mě v hlavě proběhlo, jak se může někdo zabývat takovými pitomostmi, když já jsem rád, že jsem z toho výletové chaosu dorazil domů. To je přeci úplně jednoduchý, to el se přeci píše takhle a hrdinně jsem napsal el. Ale já nemyslela malé el, myslela jsem velké el, odvětila drahá polovička. Vzal jsem si tedy zpět papír a tužku, přiložil kuličku na bílé místo papíru a začal ... ale co? Klikyháky. Ač jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem na to přijít. Dokonce to dopadlo tak, že jsem musel na internet a strýčkem Googlem ono písmeno vyhledat.

To je ale hlupák, pomyslí si o mě nejeden čtenář. Ale já to prostě nevěděl. A když o tom tak přemýšlím, zjišťuji, jak vlastně nenápadně a nepozorovaně jsem se vlastně stal jistým druhem analfabeta, co díky zvyku psaní na stroji či počítači už ani neví, jak se napíše psacím velké L.

Nejspíše navštívím papírnictví a nakoupím sešity pro prvňáčky, aby se vzdělal a pro příště věděl. Na tom však je vlastně humorný, jak mnohdy řešíme velký věci, a přitom nezvládáme tak malý věci, jako je třeba to psací velký el.

A jak jste na tom Vy, moji milí čtenáři?

Autor: Pavel Vrba | pátek 26.4.2019 11:00 | karma článku: 22.41 | přečteno: 677x

Další články blogera

Pavel Vrba

Když se nakonec rozhodnu dobře

Co je to vlastně lidský život? Třeba hledání sama sebe a hledání něčeho krásného. Prostě něčeho, co nás drží při životě. A je to těžký, protože nás ze všech stran útočí tlaky konzumní společnosti, negativní zprávy a humus politiky

21.8.2019 v 16:19 | Karma článku: 11.73 | Přečteno: 200 | Diskuse

Pavel Vrba

V čase vrátil jsem se o 74 let zpět

Někdo sice může namítnout, že by se člověk neměl vracet do minulosti, nýbrž by měl nakukovat především do budoucnosti. Je to však pravda jen na půl. Nakonec, vše co prožíváme a jak na vše nazíráme, je kaleno historií.

19.8.2019 v 11:30 | Karma článku: 14.47 | Přečteno: 445 | Diskuse

Pavel Vrba

Za historií na vršek Šibeník

Je řada cest, po kterých se může člověk vydat. Jsou cesty všední i nevšední, stejně tak, jako (ne)vyšlapané či (ne)známé. Mnohé z nich máme přímo u nosu a nevidíme je. Objevujeme daleká místa, ta doma neznáme.

13.8.2019 v 9:45 | Karma článku: 14.57 | Přečteno: 274 | Diskuse

Pavel Vrba

Mé podivné setkání s tajuplnými bytostmi

tajuplné setkání v krajině tak různorodé a podivné. V krajině podivných stínů, střídajících se s ozařujícími světly. Ty prapodivné bytosti, zahaleny do podivných kabátů, plných tajů a složitostí.

10.8.2019 v 12:30 | Karma článku: 15.75 | Přečteno: 448 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Beata Krusic

A proč vlastně ne - Jirka Paroubek? 2.

Už jednou, tuším, že tak před třemi lety, jsem napsala svůj první blog na téma návratu Jiřího Paroubka. Proto dnešní blog nadepisuji stejně, ale s dvojkou na konci.

21.8.2019 v 16:29 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 332 | Diskuse

Pavel Vrba

Když se nakonec rozhodnu dobře

Co je to vlastně lidský život? Třeba hledání sama sebe a hledání něčeho krásného. Prostě něčeho, co nás drží při životě. A je to těžký, protože nás ze všech stran útočí tlaky konzumní společnosti, negativní zprávy a humus politiky

21.8.2019 v 16:19 | Karma článku: 11.73 | Přečteno: 198 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Ptej se a poslouchej aneb Mělo by se vzpomínat na rok 1968

Les, spousta hub, ticho, jen zpěv ptáků a najednou ... ruská vojenská auta. Psal se rok 1968, byl jedenadvacátý srpen a moje maminka měla za pár dní porodit moji sestru Ivetu.

21.8.2019 v 15:52 | Karma článku: 19.27 | Přečteno: 351 | Diskuse

Jarka Jarvis

Hop sem, hop tam: Jižní Dakota

Bitky s Indiány, zlatá horečka v Černých horách, Wild Bill Hickok, Calamity Jane a městečko Deadwood, kde pistolníci nosili kolty proklatě nízko, a kořalka tekla proudem... Prostě divokej západ, jak nám ho ukazovali ve filmech.

21.8.2019 v 15:45 | Karma článku: 11.95 | Přečteno: 148 | Diskuse

Ladislav Jakl

Nová doba

Za poslední roky se s podnebím na Zemi nic zvláštního nestalo. Přitom hlasitost hysterického alarmismu se zvýšila několikanásobně. O čem to svědčí?

21.8.2019 v 13:04 | Karma článku: 37.60 | Přečteno: 1062 | Diskuse
Počet článků 746 Celková karma 17.61 Průměrná čtenost 704

Něco o sobě? Nic zajímavého, snad je dva citáty, které vystihují vše.

 

"Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt.
Cokoli vidíme, je úhel pohledu,
nikoli pravda “.  
Marcus Aurelius
 

"Kdybych se měl snažit číst -
o odpovědích
nemluvě -
všechny útoky namířené proti mně,
mohl bych to tady celé zavřít
a nedělat nic jiného.
Dělám to nejlepší, co umím a znám,
a chci to tak dělat až do konce.
Jestliže mi dá konec za pravdu,
nebude na tom, co proti mně říkají, záležet.
Jestli se nakonec ukáže, že jsem se zmýlil
nepomohlo by, ani kdyby deset andělů
přísahalo, že mám pravdu."

                        Abraham Lincoln

Můžete mě zaslat i vzkaz : pavelblog@email.cz
nebo mě naleznete zde :
https://twitter.com/PavelVrba3
Osobní stránky : http://pavelvrbaozivote.simplesite.com

 

Najdete na iDNES.cz