Den, kdy na mě dolehla tíseň.

A pokud si je člověk vůbec ochoten připustit všechny souvislosti před a především po tomto dnu, uvědomí si, jak strašně málo chybí k bezmocnosti a osudovým tragédiím.  

Přelom 29. – 30. září 1938 znamenal pro osud Československa obrovskou ránu, která se v následujících letech stala osudovou ranou, mající za následek tisíce obětí z řad našeho obyvatelstva.Mnichovská dohoda, která byla pro Čechoslováky diktátem, byla jen bláhovou představou Francie a Británie o způsobu zažehnání války. 

Mnichovskou dohodu podepsali v noci 29. září premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý nacistický vůdce Adolf Hitler. Dohoda nejen zlikvidovala tehdejší demokratické Československo, ale také výrazně usnadnila naplňování Hitlerových expanzivních plánů. Československo bylo přitom z těchto jednání vyloučeno a jeho představitelům bylo pouze doporučeno, aby podmínky dohody „prostě přijali“. Vláda tak učinila již dopoledne 30. září 1938.
Dopady Mnichovské dohody:Bezprostředním následkem mnichovského diktátu bylo nucené postoupení Sudet Německu a dalších československých území Polsku a Maďarsku. Republika přišla o 30 procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Pohraničí do konce roku 1938 opustilo více než 114 500 Čechů, 11 500 německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností. Pod svrchovanost Německa, Maďarska a Polska se dostalo přes jeden milion osob české, slovenské, případně ukrajinské národnosti. Československo ztratilo rovněž obrovský ekonomický potenciál a Hitler navíc bez boje získal pásmo pohraničních pevností.
čerpáno  zde: 

Může vůbec někdo z nás, co jsme to na vlastní kůži neprožili, sepsat vše, co se v té době odehrávalo a co a jak lidé prožívali?
Můžeme my, co jsme v té době nežili, vůbec pochopit dosah všech událostí? A tak nebudu a ani nechci, uvádět všechny ta historická fakta, která byla mnohokrát napsána a v mnoha médiích zveřejněna.
Jediné, co z té doby použiji, je autentický projev generála Jana Syrového z  30.9. 1938.
A tento projev stojí za vyposlechnutí.

Naleznete ho zde :   a autenticky poslechnout zde :

Přiznám se, že mě osobně při poslechu této nahrávky, pokaždé zamrazí v zádech. Zamrazí, když přemýšlím o všech těch historických souvislostech, ale i obrovské statečnosti našich tehdejších vojáků, kteří byli připraveni položit svůj život při obraně vlasti a postavit se se zbraní v ruce okupantům, byli rozkazy z nejvyšších míst zastaveni a jejich odhodlání bylo tak dehonestováno tím nejhorším způsobem.
Následující léta fašistického teroru, masového vraždění a důsledky zrady spojenců by měli být mementem pro každý národ.
V poslední době jsme příliš často svědky mnohdy až psychopatických snah o přepisování dějin nebo jejich hodnocení.
Jsme svědky různých výkladů historiků, kdy u některých stanovisek a výkladů postrádám to podstatné – obyčejný lidský rozměr žití v tehdejší době. V hlubokém míru, s plným břichem a nadbytkem, těžko pochopíme život za okupace. Těžko pochopíme tu zlobu, zlost a vyřizování účtů lidí, kterým byli povražděni jejich blízcí.
Kdo ví, jací bychom byli my, na jejich místě při prožití toho všeho zla a temnoty.
Kdo ví, kolik udavačů a přisluhovačů fašistů a donašečů gestapa se stalo hrdinnými partyzány.
Nebo partyzány na pár hodin, kdy už fakt nic nehrozilo.

A člověk přemýšlí o tom, zda se vše může opakovat,
zda se může vše opakovat,
díky naší nekonečné nepoučitelnosti. 
Ale také naivitě, že žijeme v míru, nikdo nám nic neudělá, máme přeci spojence.
Jako žvást opilce, působí mnohé komentáře v diskusích nebo na sociálních sítích, mající jediného společného jmenovatele: armádu nepotřebujeme, protože stejně nikdy nebojovala a nikdy nás neochránila, nebo stejně hloupý komentář -  zachrání nás jiní.
Jako žvásty opilců, zahalených do zdánlivé anonymity virtuálního světa, ve kterém si i ti neschopní a nejspíše intelektuálně nevyvinutí jedinci, zvyšují své vlastní ego, a jen a jen zakrývají svou vlastní nedokonalost.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela.  Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte.
Převzato zde:

Zpochybňování důležitosti mít vlastní dobře vycvičenou a vybavenou armádu, ale i v základech připravené obyvatelstvo, je právě v kontextu historických událostí roku 1938  nebezpečné a nezodpovědné.

Jako bychom měli nezpochybnitelný důkaz a záruku, že se rok 1938,  již nikdy nebude opakovat.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. 
Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.
Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců.
Převzato  zde: