pravila při dnešní cestě na nákup má drahá pí. Columbová. A mě v hlavě proběhla myšlenka o tom, jak jsem neskutečně hloupej a taky měkkej.
Vše začalo naprosto nevinně. A to ranním zjištěním, že si chceme sice udělat dobrý oběd, ale poněkud jsme včera zapomněli (všimněte si, že píšu v množném čísle, tedy my) koupit důležitou surovinu, bez které to prostě uvařit nelze. Columbová po ránu vstala naprosto odhodlaná, že na nákup vyrazí do města pěšky, když to včera zapomněla koupit.
Jenže já, blbec, panicky dosud dostatečně nepoučen vývojem doby ve společné domácnosti, přijdu s nápadem, že bude mnohem lepší na nákup zajet autem. Protože, když už je po ránu takový vedro, hrozí, že by mohla Columbové prdnout nějaká ta cévka a kdo se pak o mě staral.
Ne, vždyť já to zvládnu, pravila odhodlaně. No dobrá, opáčil jsem já. Samozřejmě, že jsem svou nabídkou sledoval i jistou svou vlastní potřebu.
Od rána všude slyším běsnění o tom, že dneska bude neskutečný vedro, a je nutné dodržovat pitný režim a odpočinek, ale také se osvěžovat. A osvěžení dobrým nanukem, no řekněte sami - co si může člověk vůbec přát.
Ale víš, že nanuky, nemáš jíst. A ve svém věku, by jsi měl trošku zhubnout pravila ta má věrná sadistická ošetřovatelka.
No jo, ale ta vedra…. i ty miláčku bys určitě nanukem nepohrdla. Vždyť to shodím na zítřejším výletě, opáčil jsem pohotově s dodatkem, že je proto lepší do krámu zajet autem, protože by ty nanuky pěší cestou roztály.
Kupodivu byl můj návrh vyslyšen. Usedli jsme tedy do auta a rozjeli se směrem k jednomu obchodnímu centru. Ty nezapneš klimatizaci…. otázala se Columbová.
Miláčku, to nemá cenu, protože to je jen kousek a tohle vyřešíme otevřením okének, pronesl jsem tónem znalce, dané klimatizační technologie. Nákup proběhl uspokojivě a došlo i k výběru ovocného nanuku.
Když jsme vyšli ven z obchodního centra, musel jsem konstatovat, že fakt přituhlo. Tedy správně řečeno, že přiteplilo, protože ze mě začalo okamžitě lejt. Usedli jsme do rozpalujícího se vozidla, což v Colombové opět vyvolalo požadavek na zapnutí klimatizace. A já opět zopakoval, že to na krátkou vzdálenost opravdu nemá cenu.
A to jsem neměl říkat, neboť nastal blok přednášek….
Podle tónu jsem pochopil, že zpáteční cesta cca 3 km, se změní na obludných 100 km, vyplněných monologem. Po skoro 10 letech společné domácnosti je nejlepším tématem má určitá neschopnost.
Po dvou letech co máme auto, jsi ještě pořádně nenastudoval ovládání klimatizace. Místo toho, abychom tenkrát vzali tu jednoduchou, museli jsme mít nějakou dvouzónovou. A buď je tady v zimě zima, nebo v létě vedro. Mohli jsme mít jednoduchou a místo toho mít lepší ledková světla…brblala si Columbová, až do garáže, zatím co já jsem jen mlčel.
Možná právě to mlčení, ji ještě více dráždilo k dalším myšlenkovým pochodům, což se projevilo tím, že mě bylo doporučeno, ať si vezmu návod k vozidlu domů, a konečně si to pořádně nastuduju.
A to už mě ale klidným nenechalo a vypustil jsem zničující větu:
Jsem vinen, já si možná s tou klimatizací furt hraju, možná stále kombinuju a zkouším. Ale na rozdíl od tebe, vím jak natankovat, dolít nádržku od ostřikovačů skel, kde změřit olej, kde zkontrolovat chladicí kapalinu, jak vyměnit kola. Navíc máme taky doma spoustu knih o vaření, a taky je to prd platný….
A až zase na něco zapomeneš, protože vy musíte řešit furt něco jinýho, než co máte, pudeš si na ten nákup pěšky. A po cestě se můžeš klimatizovat třeba do aleluja, za stálého ovívání novinami.
Nevím proč, ale zase se mi v paměti objevila ona známá věta:
Jak tady by bylo krásně, kdyby ty vosy nebyly
(nebo , kdybych tady nebyl já).
Epilog:
neberme vše úplně vážně, vobčas to bejvá i sarkasticky přikrášlený.
