A to může nastat kdykoliv, nezávisle na naší vlastní vůli. A já prostě tyhle věci nemám rád. Takový ty nevysvětlený a nedovysvětlitelný. K napsání tohoto zamyšlení mě vede dnešní příhoda a nebojím se jí nazvat politováníhodná.
Vše začalo zprávou do emailu, od jednoho mého čtenáře a kolegy blogera (jeho jméno, není pro moje zamyšlení vůbec důležité). V emailu mi píše, že mě oslovuje a zdraví poněkud s hořkou příchutí jistého zklamání, protože jsem smazal jeho diskusní příspěvek a je tím zklamaný. Naprosto jeho pocity chápu, protože bych takové pocity měl naprosto stejné. Stejně tak zcela veřejně přiznávám, že mě ten email zarazil a začal jsem prožívat pocity jistého chaosu, ne z toho, že bych si byl vědom tohoto mého činění.
Za svou už více jak 3 letou dobu publikování těch mých škrábanců a prapodivných fotografií, jsem k procesu mazání přistoupil jen jedenkrát a to v době, kdy jistou lidskou tragédii s fatálními následky, které komentovali někteří jedinci tak odporným způsobem, že jsem tenkrát nemohl jinak.
Mazání diskusních příspěvků osobně považuji za naprosto krajní řešení, které by mělo být provedeno s velkým zvážením. Ono je totiž u mnohých individuí mnohem lepší, nechat ty jejich názory vyvěšené, protože nikdy nikdo, nemůže člověk shodit, jako to dokáže sám jedinec.
I přes tento názor jsem však znejistěl.
A můžou za to ty nové technologie – všechny ty chytré mobily a tablety a taky moje brejle. Pí. Columbová, mě několikrát varovala, že když nemám v dosahu brejle, nemám si s tím hrát. A tak po tomto emailu jsem samozřejmě odpověděl, a nervózně začal projíždět své poslední blogy. A nikde jsem nic smazaného neviděl. A tak čekám a opět s napětím, zda si ten můj čtenář tu moji zprávu otevře, přečte a vůči mé osobně nezahořkne.
Ono by mě to totiž dost mrzelo.
Předně si člověk takové věci není vědom a pak zrovna u něho, nemám sebemenšího důvodu, ba naopak.
A to vše mě donutilo k zamyšlení právě o těch našich podezřeních či obecného nedorozumění.
Nastanou velice snadno,
nečekaně ..
lehce.
A s následky, které mohou být i děsivé.
Takové nedorozumění je dobrý si vyříkat, ať je to cokoliv, jsme lidé, lidé se svými povahami, maskami, náladami, ve slovech ujíždíme, aniž jsme chtěli, jen třeba v ten konkrétní den, jakoby jsme to sami ani nebyli. A taky se někdy někoho dotkneme víc, než bychom sami chtěli.
A tak je dobrý, když je šance si to vyjasnit, ozvat se, vyříkat si ty pocity.
A v tom našem blogovém prostředí?
Je dobrý mít tam na sebe nějaký kontakty, třeba k tomu soukromému ozvání.
Vždyť kolikrát i já jsem měl pocit, že někde nejsem chtěn, protože na serveru byl zrovna nějaký výpadek, nebo nešel vložit diskusní příspěvek, nebo mu trvalo, než přišel na svět nebo přišel několikrát po sobě.
Nechci končit tohle mé poněkud prapodivné zamyšlení smutně, a tak spíše trošku humorně, jeden můj povzdech:
Někdy bych přivítal, mít možnost smazat sám sebe, tedy přesněji svůj vlastní diskusní příspěvek. Protože když se snažím odpovědět přes tablet, bez brejlí, který jsem někde nechal, to čtení bývá pak navždy tragický.
A tak Vám přátelé, přeji nejen krásné slunečné dny, ale také co nejméně různých nedorozumění.
