Byl jsem zákeřně vysazen na plantáži.

Klíčová slova: plantáž, nepřátelské území, lidské piraně, kbelíky, přepravky, ohnutá záda a utrpení. To není to nejhorší, mnohem horší je to, že jsem se do této bojové hry přihlásil zcela dobrovolně.

Většina každodenních životních škobrtnutí ve své podstatě začíná zcela nevinně. S dobrým úmyslem a snahou o pomoc. Co je to však platné, když se nakonec vše zvrhne do úsloví, které jsem sám po řadě zkušeností vymyslel: „Pro dobro, přes žebro“.

Červen je měsícem, který je předzvěstí nejen krásného počasí, ale i dobou, kdy finišují školní povinnosti  dětí, nebo pro nás pracující, se zkracuje dlouho očekávaná doba dovolených, tedy regenerace organismu a odpočinku (zcela záměrně nechci polemizovat o tom, zda vůbec umíme či neumíme relaxovat).
Je to ale rovněž měsíc, kdy nám dozrávají samé dobroty, mezi něž jednoznačně patří jahody. A tak, při sledování jednoho romantického filmu, u kterého jsem zcela výjimečně neprožíval pocity, připomínající myšlenky absolutního odpůrce zahrádkářských prací při povinném sledování pořadu právě o této činnosti.
Naopak mě to nějak nevysvětlitelně chytlo u srdce a to takovým zákeřným způsobem, že jsem pohlédl na moji pí. Columbovou a pronesl větu: Miláčku, začátek sběru jsme nestihli, sezóna už pomalu končí, co kdybychom oba na plantáž vyrazili.

První vyražení bylo však v reakci pí. Columbové, která byla neskutečně ohromena tou mou obrovskou a zcela ojedinělou aktivitou. V prvních chvílích tomu nevěřila, o čemž mě přesvědčila otázkou:Není ti něco? Nejsi nemocný? Miláčku, ale vůbec ne, odvětil jsem rozhodně, přeci se tam nebudeš sama plahočit. Když tam budeme dva, rychleji nějak ty jahody posbíráme a budeme mít zásoby. Pak bude víc času vše zpracovat, zavařit…. a třeba bude čas i na jiný romantický věci.

Její úsměv na rtech, mě přesvědčil o tom, že už tedy mám důvěru, jsem zdravý a netradičně ke všemu svolný. Takticky a strategicky jsem si nachystal a prověřil cíl naší cesty. Z hlediska psychologie jsem si vyhodnotil myšlení našich spoluvobčanů a navrhl jsem (zcela výjimečně nerozhodl) čas zahájení mise, respektive čas odjezdu tak, abychom na plantáži byli hnedle po jejím otevření. Protože v neděli v 7 hodin ráno tam bude klid.

Snad díky platnosti Murphyho zákonů jsem v sobotu večer nemohl usnout. Prostě ne a ne. Hodiny nekompromisně odkrajovaly čas pro odpočinek, zajišťující dobrou náladu, krásné probuzení a těšení se na jahody.

Celá zlověstná atmosféra nespánku, byla zákeřně doplňována spokojeným oddychováním Columbové a chrápáním Pražského krysaříka. Nejdříve jsem počítal ovečky, poslance, senátory,.............jahody,

….až jsem usnul.

Spal jsem poněkud trhaně a s děsivým snem,

nejspíše díky otravě z poslanecké lavice.

Ráno mě probudil úhlavní nepřítel budík, nekompromisně oznamující, že už je čas, čas vstávat a vyrazit.  Vypít kávu a nevyspalý neustále si opakovat: Buď příjemný, buď příjemný, víš, že jsi to slíbil….

A tak jsme vyrazili.

Když se přibližovalo místo našeho výsadku, začal jsem pociťovat podivné mrazení. Aby také ne, když se tam vyrojilo tolik lidských piraní. Začal jsem si připadat jak na Václaváku a davy přibývali. Sarkasticky utrousil jsem poznámku o tom, že ti lidi nemaj rozum, v neděli v 7 ráno každej slušněj člověk ještě spí….

Na začátku plantáže nám převážili donesené nádoby, s tím, že nám nějaký dobrý muž určí místo, kde se do sběru zapojíme.

Kráčeli jsme tedy k onomu místu setkání, slušně pozdravili a já utrousil poznámku:Dobrý muži, kde můžeme sbírat ty Vaše krásné a sladké plodiny. Dědek ani neodpověděl na pozdrav a rukou ukázal na řádek rostlin. Vstoupili jsme do onoho porostu a hledali. V ten moment jsme opravdu hledali a marně. Zatím co naši sousedi pokládali už od prvních rostlin do košíku krásné červené jahody, my nic a nic, šli jsme kousek po kousku dál a opět nic. Po deseti metrech jsem na své pí. Columbové uviděl jisté zklamání z celé situace, které nevyrovnával ani obdobný osud našich nově příchozích sousedů. Šli jsme ještě kousek dál a já začal cítit podivný tlak. Můj manometr začal pěkně poskakovat, když jsem pronesl vážnou větu: Jdeme jinam, tady ze sebe vola dělat nebudu.

Šel jsem za tím oním dobrým mužem s tím,že chci jiný řádek, protože tady nic není.

Ten dědek mě okamžitě rozpálil na provozní teplotu.
To nejde, jednou jsem Vám řádek určil, tak na něm buďte.
No to snad dědek nemyslí vážně, proběhlo mi hlavou.

Váženej pane, za ty prachy, co chcete za kilo jahod, tady ze sebe blbce dělat nebudu..procedil jsem mezi zuby, takže, já jdu teď do tohoto nového řádku a do toho původního, pošlete nějakou ovci, co se tam bude marně plahočit.
Díval jsem se na něho pohledem, ze kterého muselo být zřetelně jasné, že pokud bude ještě chvíli remcat, tak tu dosud prázdnou přepravku nejspíše vsunu komu si a kam si.

A začali jsme tedy sbírat na novém místě.

Bylo znát, že už je to protrhané, nicméně tam člověk na jahodu narazil a něco i posbíral. Když jsme šli to naše celé snažení zvážit,jiní měli větší štěstí, ale nejsem závistivý, prostě měli víc štěstí a nám to, co jsme nasbírali, stačí.

A mě to tam přineslo i zamyšlení, zda se mnozí,  jak ovce nechovají. A zda si svá práva zákazníků vůbec uvědomují. I s ohledem na své mnohdy těžce vydělané peníze.