A to berte jako holý fakt. Oni ti naši čtenáři, nejsou hloupí. Oni nás mají hodně dobře přečtený. A na druhou stranu je to dobře.
A já jsem se o tom opětovně přesvědčil v uplynulých hodinách. Dlouho jsem přemýšlel, jak ty své čtenáře dostat. Prostě vymyslet něco lehce soutěžního, co by je zatáhlo do přemýšlení, ale i napsání komentáře i s odhadem výsledku.
Prostě takový průzkum na téma, kde že jsem to byl, s nápovědou ve formě upravených fotografií (naleznete zde).
No co Vám mám povídat. Nejhorší pro mě nebylo to, že to v podstatě všichni uhodli, nejhorší bylo dokázat neodpovídat a ještě i mlžit.
Jenže, mlžte něco, kde je napsáno cosi jako - my už tě známe a tak víme.
A měli pravdu všichni. A nebylo by fér, dodržet vyhlášení těch prvních tří, když v podstatě uhodli všichni. Stejně tak, jako jsem nedostal své čtenáře na sociální síti. A tak jediným, kdo pomyslně prohrál, jsem já, a ty své čtenáře prostě na udičku nedostal.
A za to je mohu všechny odměnit fotogalerií, s neupravenými záběry ze zimního Babiččina údolí.
To vše má však ještě jeden rozměr. Nazval bych ho „Prací se svým čtenářem“.
Někdy v počátcích mého blogování mi někteří kolegové psali, že nechápou, proč děkuji za všechny ty návštěvy a diskusní příspěvky.
Tu a tam, tuto otázku dostávám do dnes.
A přitom to je tak strašně jednoduché, tedy alespoň pro mě, pro mé vlastní vidění, vnímání a v mém „vlastním“ blogovém prostředí.
Kolik je vlastně blogerů a blogerek na iDnes?
Přesně to budou vědět admini, a já se mohu jen domnívat a odhadovat, že nás je (evidovaných) tak kolem 1000.
To ale není to podstatné, protože i kdyby nás psavců a přispěvatelů bylo jen 100, už je to jistá konkurence a možnost čtenářského výběru.
A já si právě vážím těch, co si mě mezi tou stovkou našli, navštíví mě a třeba přispějí i do diskuse. A svůj životní a neopakovatelný čas, věnují přelouskání mých myšlenek, nebo prohlédnutí fotografií.
A právě proto, si zaslouží to mé poděkování.
Protože bez našich čtenářů, by naše snažení, nedávalo vůbec žádný smysl.
