O těch všech vzorech, kolem nás.

Od útlého věku kolem sebe slýcháme věty o tom, že si máme vzít příklad z toho či onoho, chovat se, jako ten či onen. Ve školách jsou nám dáváni za vzor žáci s výborným prospěchem, v práci  nejlepší zaměstnanci, co zvládnou vše.

Celý život nás provází jakási šablona nastavovaná našim okolím. Šablona, která vytváří iluzi, že když se tomu či onu vzoru přiblížíme, tak budeme stejně tak dobří, jako oni. Domluvíme se všemi jazyky lidskými, obsáhneme veškeré poznání a snad se staneme i naprosto dokonalými.

Sám jsem zažil ony šablony, představované spolužáky, co matematiku či fyziku lehce zvládali. Všechny ty ódy na jejich příkladnost:  Podívej se… jak to tomu Mirečkovi či Leontýnce jde, jak se snaží, jak se učí…. z nich jednou v životě něco bude.

„Někteří technici si myslí, že humanitní obory jsou snazší, což bych z vlastní zkušenosti potvrdit nemohl. Je ale možná pravda, že v humanitních oborech se dá snáz předstírat a podvádět. Asi je obtížnější rozpoznat, jak je dobrý třeba student historie, než v testu z matematiky, jenže schopnost počítat příklady o studentovi zase tak mnoho neříká. O jeho nadání a tvořivosti neříká skoro nic.“
– Jan Sokol

Čas neúprosně běží a všichni, i ti výteční studenti dospívají a žijí život s jeho všemi nástrahami.
A všechno to poukazování na vzory, je jako s těmi živly.

Jsou dobrými sluhy, ale i zlými pány, když se vymknou kontrole. A samotný život je nevyzpytatelná mrška, stejně jako naše vědomí a podvědomí, tvořící naše životní hodnoty, ovlivňující naše postoje a chování. A nikdo z nás to nemá nikdy jisté.
A to v ničem.

Třeba ta vzorná Leontýnka, či chytrý Mireček, mohou během času přestat být vzory a naopak, vzory se mohou stát i ti, kteří těmi vzory před tím vůbec nebyli.

Ono se nadarmo neříká, že každý člověk má od pána Boha dány dary, schopnosti a vnímání. A tak se mnohými génii, stali i osobnosti, byť by ve škole propadali.

V některých, až hysterických snahách o poukazování na příklady a vzory, se výsledek může změnit i v lidskou tragédii, nebo pocity celoživotní méněcennosti.

Když sleduji dnešní školství, kladu si otázku, zda se již několik let neubíráme špatným směrem. Falešné iluze o správnosti poptávky jen po vzdělaných lidech (nejlépe všech), se všemi těmi maturitami, vysokoškolskými tituly před jmény a za jmény. Jako by vytěsnily zájem o studium celé té škály řemesel. Tedy o přípravu a výuku řemeslníků, co mají šikovné ruce, nápady a umí to dělat dobře.

V této nastavené šabloně a falešné snaze o co nejvyšší dosažené vzdělání, produkujeme i vzdělance, sice jen s papírem v ruce, málo však s vědomostmi a především umem. Máme sice mnoho rádoby vzdělaných lidí, ale žalostně málo lidí, kteří se živí poctivě a dobře řemesly - elektrikáři, instalatéři, zedníci, strojaři a mnoha dalších. Kam zmizel náš tehdejší um, například profese projektantů, strojařů, soustružníků, frézařů?

Mnoho vzdělaných a málo nadaných, v celé té škále lidských činností.

Všechny ty vzory a šablony, jako by nám zákeřně přirostly do našich pohledů a našeho vnímání. A tak mě občas překvapí slova plná pýchy, vyjadřující jakousi podřadnost lidí, co nosí jen montérky, a to nejlépe z úst dámy, dávající najevo své vzdělání. Přičemž však dle jejího použitého slovníku se potvrzuje platnost citátů, věnovaných hlouposti.
V plné nahotě pak platí úsloví, že výše dosaženého vzdělaní, nemusí být vždy spojena s moudrostí či inteligencí.

„Studentům je systematicky vštěpováno, aby se spokojili s vyučováním namísto učení se, postupem na vyšší stupeň školy namísto vzdělání, s vysvědčením či diplomem namísto znalosti věci a se sebevědomým projevem namísto schopnosti říci něco nového. Škola je směřuje k tomu, aby akceptovali služby namísto hodnot.“
– Ivan Illich