Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V tom čase adventním mě obklopuje vůně františka, purpury a krása umění - I.

19. 12. 2016 15:00:00
Adventní čas se dostává do finiše a všude kolem nás to voní pečeným cukrovím. Mnohá lidská obydlí krášlí výzdoba v oknech a blikající světla. Někde je to decentní a krásné, jinde to spíše působí přeplácaně.

Ale budiž každému dáno, co sám chce a co se mu líbí.

Letošní advent přesto prožívám netradičně jinak. Doplnil jsem jej výletem do krásné a malebné krajiny, vyzbrojený pozvánkou na návštěvu do jedné krásné chaloupky, která se mi moc líbí nejen svým vzhledem. Ale i atmosférou, která je předzvěstí nadcházejících vánočních svátků.

Po příjezdu a krásném přivítání mě hostitelé posadili do starobylého křesla, které již nabídlo posezení řadě známých osobností. Se vší skromností mohu říct, že už po několikáté i mně samotnému. Když člověk usedá do takového křesla, cítí, jak se ho nějak zvláštně dotýká minulost, stejně tak cítí úctu, potěšení z pozvání a projevenou důvěru. A v této atmosféře znovu rozplétáme jeden životní příběh, jeden z mnoha.

Zlí jazykové sice mohou namítnout, že jsme opět jen drbali, ale tento jejich závěr vyplývá z neznalosti, protože naše povídání bývá sice i o holkách, někdy i o starých babkách, ale hlavně o celém tom kumštu, kterým je umění.

A tak je dnešní povídání věnované nejen adventnímu rozjímání, ale také umění, respektive cestě, jak pořídit krásnou fotografii. O tisíci zkouškách, tisíci proher a jedné výhře, kdy se dílo opravdu povede. Navíc vše umocněné vzpomínkami na možnosti tehdejší doby, kdy nebyly digitální fotoaparáty a počítačové programy.

V tom dnešním adventním povídání se nemohu ubránit jisté vzpomínce na nelehký osud malého osmiletého chlapce, kterému kdysi dávno zemřela maminka. Nikdy nemohu poznat ty pocity, které děti v takové tragické chvíli prožívají a které se jim brutálně vrací právě při prvních a následujících Vánocích. Ty pocity, které se zároveň promítnou do jejich budoucnosti.
Třeba jako právě do toho, jak vidí svět onen malý chlapec, který se stane v budoucnu kameramanem v Krátkém filmu a jehož existenci připomínalo jen jméno uváděné v titulcích – Ivan Marek.
Zatímco usrkávám horký čaj, kolem mě je krásná adventní pohoda doplněná vůní purpury a františka. Naproti mně usedá Ivan se sklenkou vína a oba nás obklopují už zabalené obrazy, jež sám Ivan označuje jako „fotografiky“, které nedočkavě vyhlížejí na své budoucí „vystoupení“ na vernisáži.

Obrázek se po kliknutí zobrazí ve větším rozlišeníObrázek se po kliknutí zobrazí ve větším rozlišení (Ivan Marek)Obrázek se po kliknutí zobrazí ve větším rozlišeníObrázek se po kliknutí zobrazí ve větším rozlišení (Ivan Marek)

Naladěný pohodou a adventní atmosférou kolem sebe nemohu si odpustit položit velmi provokativní otázku: Mistře, jakpak se to fotívalo dříve“.
No, ono se nadarmo neříká: Kdo chce kam, pomozme mu tam.
Ivan sáhne po skleničce vína a posune si významně brýle, aby mi okamžitě uštědřil slovní políček ve smyslu, že mu ještě jednou řeknu cosi o Mistrovi a nesáhne již po skleničce, ale po něčem jiném, navíc s dovětkem, že jsem provokatér.
No a k té mé otázce?
Nemohlo to začít jinak než připomenutím slavné věty, kterou sice Karel Poláček adresoval psaní, ale v úpravě ji lze využít i pro fotografování: „To se Vám to fotí, když nemáte talent“.

Dneska 80% všech těch lidí nejsou žádní fotografové. Podobné je to i s dokumenty. Ty dokumenty už prostě nejsou dokumenty. Ti Špátové už umřeli. Dneska každej podprůměrnej novinář je schopen si vzít foťák a natočit jakoby dokument, protože ten foťák má v sobě zařízení s velmi kvalitním rozlišením v HD kvalitě, ale když se za mě točil dokument, to se muselo zasvítit, neexistovalo, aby se někdo podíval kameramanovi do kukru, ale o tom až jindy.
Ono fotografování bez dřiny nikdy nestojí za nic. Navíc, co si budeme povídat, každý směr umění má pocit, že je důležitější než ten druhý.

Ilustrační fotografieIlustrační fotografie

Mám krásnou historku se Sudkem, kterou jsem slyšel. Sudek se neměl rád s malířem Zrzavým. Sudek bydlel kousek od Kampy a Zrzavý bydlel na Nových zámeckých schodech a občas se potkávali. Zrzavý mu jednou řekl: „Pane Sudek, vy si myslíte, že ta vaše fotografie je nějaké umění?“ A Sudek mu na to odpověděl: „ A škrábe vás to snad?“
Právě Sudek nebo Plicka, to je přesně příklad té dřiny, která se tomu musí obětovat. To není jen o tom cvaknutí.... Já jsem své první fotografie věnoval zátiším a zachycení atmosféry hřbitovů, zejména židovských. Nakonec, i fotografie, které jsem pořídil, se staly nezbytnou podmínkou k mému přijetí na FAMU. To vše byla doba černobílé fotografie a omezeného počtu snímků a také umění vyvolat si film „v tanku“, z negativu za svitu červené žárovky a prostřednictvím zvětšováku vtisknout zachycený obraz na fotografický papír, naučit se pracovat s vývojkou a ustalovačem....

Ilustrační fotografieIlustrační fotografie

Prostě hodiny strávené ve výparech všech těch krásných chemikálií. Někdo řekne práce v temné komoře.... Já (a to už jsme měli malé dítě a bydleli jsme v garsonce) jsem obsadil večer koupelnu se všemi těmi miskami, pinzetami, zvětšovákem položeným na žehlicím prkně.... A to vše byla určitá dřina, ale i peníze, protože fotomateriál stál peníze a ty nebyly. A člověk si hodně rozmejšlel, než stiskne spoušť.

Každý z nás, co něco tvoříme, a je úplně jedno, co to je, si klademe otázku: „co je vlastně ta krása?“, tedy to, o co usilujeme a snažíme se i vytvořit. Co je vlastně ta definice krásy, jako taková.

Co je pro tebe, Ivane, definice krásy?

Podle mě definice neexistuje. Protože každý ji vnímáme jinak. Všechno to jsou jen akademické diskuse, protože když půjdeš na vernisáž, pro někoho jsou ta díla krásná, pro někoho méně. Co je podle mě ta krása? Krása prostě neexistuje. To je prostě vztah mezi objektem a subjektem. Ten vztah se tvoří pouze v představách subjektu, kterej tu krásu takhle vnímá. Někomu se líbí trpaslík na zahradě, někomu se líbí Mona Lisa. Prostě pojmenovat definici krásy je velmi ošemetné a řekl bych, že i nemožné. Když jsem navštěvoval FAMU, v tehdejší kavárně Slavia se vedly nekonečné „akademické“ debaty na toto téma. Nebyl v tom žádnej smysl. Buďto člověka dílo osloví, nebo neosloví.

Pro mě je největším oceněním mé práce, když se dílo líbí lidem, řekl bych třeba i jen jednomu. Vzpomínám si, že když jsem měl jednu ze svých výstav v Trutnově, tak tam chodila jistá paní, která doprovázela německé turisty. Když měli volno, využila volnou chvíli a opakovaně se šla podívat na ty moje obrázky. A vždycky se zastavila u jednoho z nich, dlouze se na něj dívala, a pak odešla. Druhý den zase přišla a vše se opakovalo. Paní, která tu výstavu zajišťovala, se jí ptala, proč to dělá - jestli kvůli špatnému počasí, jak to tak bývá, a ta paní jí odpověděla: „To ne, já si to chci prostě zažít. Já vím, že si na ten obraz nikdy neušetřím, ale já si to chci prostě zažít...“
A právě tohle, to je pro mě určité vyznamenání.

Obrázek se po kliknutí zobrazí ve větším rozlišeníObrázek se po kliknutí zobrazí ve větším rozlišení (Ivan Marek)

A já jsem seděl v tom křesle a poslouchal celé to vyprávění.
Třeba o tom, co jsou fotografiky a jak Ivan chystá svou výstavu.


Ale o tom přátelé, až zase příště.

Autor: Pavel Vrba | pondělí 19.12.2016 15:00 | karma článku: 14.44 | přečteno: 205x


Další články blogera

Pavel Vrba

Jak jsem se stal milovníkem nákupů

Ano, myslím to vážně. Ještě do nedávné doby, patřil jsem mezi odpůrce „výletů“ spojenými s funkcí tlačného stroje jakéhosi vozíku, nebo nosiče podivného košíku. Já když si na všechna ta negativa vzpomenu.....

11.7.2018 v 19:17 | Karma článku: 20.84 | Přečteno: 1501 | Diskuse

Pavel Vrba

Na skok na Kuks

Poslední část malého povídání o krásách místa, spojeného s významnou barokní památkou nacházející se nedaleko východočeského města Jaroměř.

9.7.2018 v 9:22 | Karma článku: 16.98 | Přečteno: 351 | Diskuse

Pavel Vrba

A sochař vzal kus chladného kamene

a dlátem dal mu tvar a svým umem, jako by mu vdechl život. Tvary, jako odlesky lidských povah a příběhů, doprovází každého pocestného. A ty oči, zdánlivě mrtvé hmoty, jako když sledují lidské osudy.

2.7.2018 v 15:00 | Karma článku: 13.13 | Přečteno: 191 | Diskuse

Pavel Vrba

Křížová cesta, na cestě ke Kuksu

Když se řekne Kuks, nejsou to jen barokní sochy Matyáše Brauna a krásná zahrada. Lze zde najít mnohem víc krásných pohledů a uklidňujících zastavení. Třeba na cestě spojující Kuks a Braunův Betlémem.

22.6.2018 v 9:54 | Karma článku: 18.04 | Přečteno: 439 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Lenka Hoffmannová

Očekávání diaspory versus jaká je realita

Cítím ohromnou hrdost, když vidím, co Izrael dosáhl. Ti, kdo kritizují chování Izraelců, neprožili existenciální výzvy, které Izraelci musí zažívat a řešit každý den již 70 let.

17.7.2018 v 7:28 | Karma článku: 12.54 | Přečteno: 103 | Diskuse

Libor Čermák

Cože? Na tábor s keramickým talířem?

"Ešusy nepotřebujete. Máme talíře", zní jedna hláška z filmu "Pan Tau na pionýrském táboře". Některé letní tábory se tím však i teď inspirují. Domnívám se ale, že právě toto není pro klasické tábory v přírodě ten nejlepší nápad.

17.7.2018 v 5:44 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 306 |

Václav Dlouhý

A po nás potopa …

V poslední době je to oblíbená politická strategie. Řídí se jí Miloš Zeman, Brusel i Putin. Poslední z jmenovaných však doslova. Alespoň v souvislosti s mnohamiliardovým píár „Mé moderní Rusko „ v podobě fotbalového MS.

16.7.2018 v 20:32 | Karma článku: 9.15 | Přečteno: 265 | Diskuse

Irena Fuchsová

Rovnoprávnost v masturbaci

Ženy chtějí být rovnoprávné, ale chtějí kratší pracovní úvazky. Chtějí mít rodinu, ale vadí jim domácí práce. Chtějí, aby hymna zohledňovala i ženy, ale například o masturbaci, která je vlastní mužům i ženám, nemluví ony ani muži.

16.7.2018 v 19:04 | Karma článku: 22.09 | Přečteno: 976 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Opuštěná společnost“ od Erika Taberyho

Kniha „Opuštěná společnost“ od Erika Taberyho přináší aktuální, ale přitom nadčasový vhled do současné české politické scény, ale i evropského dění. Předkládá fakta, klade otázky, nutí přemýšlet. Ale závěr si musíte udělat sami.

16.7.2018 v 17:20 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 662 Celková karma 16.60 Průměrná čtenost 698

Něco o sobě? Nic zajímavého, snad je dva citáty, které vystihují vše.

 

"Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt.
Cokoli vidíme, je úhel pohledu,
nikoli pravda “.  
Marcus Aurelius
 

"Kdybych se měl snažit číst -
o odpovědích
nemluvě -
všechny útoky namířené proti mně,
mohl bych to tady celé zavřít
a nedělat nic jiného.
Dělám to nejlepší, co umím a znám,
a chci to tak dělat až do konce.
Jestliže mi dá konec za pravdu,
nebude na tom, co proti mně říkají, záležet.
Jestli se nakonec ukáže, že jsem se zmýlil
nepomohlo by, ani kdyby deset andělů
přísahalo, že mám pravdu."

                        Abraham Lincoln

Můžete mě zaslat i vzkaz : pavelblog@email.cz
nebo mě naleznete zde :
https://twitter.com/PavelVrba3
Osobní stránky : http://pavelvrbaozivote.simplesite.com

 





Najdete na iDNES.cz