Pavle, tohle jsem trochu řešil v čase mozkové příhody. Dneska už neřeším. Co mne čeká...

Josefe, předně zdravím a děkuji za návštěvu a za komentář

Můj postřeh se zatím, Pavle, neobjevil

Horste, ono to někdy blbne. Ale vidím vše. A děkuji ti, že jsi se u mě zastavil a přečetl

Cukrovkáře v komatu často lidi považují za opilce. Líná huba holé neštěstí!

A je tu

Ano

Alžběto, moc díky za přečtení

Je to tak, ty váhy v nás..

Přemku, zdravím tě, no právě ty zatracené váhy... a nejen v tomto případě. Přemku, děkuji ti za přečtení a komentář

Nejsložitější někdy bývá překonat vlastní strach: co když tomu člověku ještě víc ublížím, co když mne pošle kamsi, co když je ten člověk "jen opilý", co když ... Není to vždycky jen lhostejnost, ale ta asi převažuje.

Loni jsem absolvovala zážitkový kurz první pomoci, ale vážně nevím, jak bych zareagovala v nějakém nouzovém stavu.

Pavli, co k tomu dodat, tak obyčejná věc... Pavli, moc díky za návštěvu a komentář

Pavle, je to zvláštní doba. Chceme pomoci a bojíme se, že nevhod. Když nepomůžeme, bojíme se taky. Vlastního svědomí. Ne, není to jednoduché.

Dobře napsané.

Maruško, přesně tak. Nelze k tomu nic dodat. Děkuji ti za návštěvu a komentář

Zdravím tě Ivane,, ano, to jsou přesně ty argumenty rozumu na základě právě takových zkušeností. Moc ti děkuji nejen za přečtení, ale i za doplňující komentář, komentář ze života

Pavle, moc pěkný blog

Jitko, jen ze života. Moc ti děkuji za přečtení

...lidi se bojí pomoct i někomu, komu může jít o život. Zažila jsem to a nechápala je... nechali by kluka s epileptickým záchvatem umlátit se o haubnu auta, u které spadl... vytáhla jsem ho, držela, seřvala policajty, co stáli poblíž a jen čuměli, zavolala záchranku, počkala až kluka odvezou a pak jsem si šla dát do nejbližší hospody panáka, protože se mi začaly klepat nohy a ruce...

Jani, je to smutné čtení navíc, když je z reality. A já ti děkuji nejen za návštěvu, ale i ten poněkud smutný diskusní příspěvek.