Byl jsem bestiálně a zákeřně sesazen z funkce.

A bylo to velmi rychlé a nečekané. To si člověk léta zakládá na své image, stále se snaží zdokonalovat a zlepšovat své schopnosti a dovednosti. A najednou… jako blesk s čistého nebe přijde onen pád.

Ono vůbec několik posledních týdnů bylo pro mě tak nějak náročných. A většina z mých čtenářů, určitě zažila ony stresující situace, kdy se prostě nedaří. Hektický výkon povolání, do toho všelijaké další a další problémy. A člověk je najednou rád, že je rád.

U mě osobně se navíc situace zdramatizovala i díky zvláštním prosbám a přáním, mé zbožňované pí Columbové, o kterých jsem nakonec psal zde. Je s podivem, jak se člověku mnohdy vymstí, když na řadu roztodivných přání vůbec přistoupí.
A pak není o všechny ty komplikace a starosti nouze.

Člověk si sice řekne, je to dobrý, to se zvládne….

Jenže pak přijde ta nečekaná rána, kdy je člověk odstaven ze své pozice. To odstavení je provedeno brutálně a bez jakýchkoliv servítek. A vždy to začíná naprosto nevinně. Třeba jako v mém případě. Tento velký příběh by šel shrnout pod název: Opravujeme a malujeme obývák.

Kdyby šlo jen o toto, už o dost ohavné a nepříjemné činnosti spojené s malováním, zejména v bytě, ve kterém se díky tehdejší fušeřině navíc podpořené stářím omítek, stává z obyčejného malování naprostý horor. Moje drahá pí Columbová, však místo pochopení všech těch náročných činností a hašení postupně se objevujících problémů, čím dál víc a zákeřně nenápadně stupňovala své požadavky a to opět klasicky tím nejpodlejším způsobem – milým chováním, dokonalým přesvědčováním a chystanými dobrotami.
Zatím co já jsem se těšil na návrat do normálního běžného režimu, včetně psaní a fotografování.
Vždyť kolik jistě krásných článků a obrázků v prostředí vezdejším mě mezitím uteklo. Navíc, jsem začal mít pocity, které lze nazvat absťákem, právě po všech těch koníčcích, které mám tak rád.

Už to začínalo vypadat nadějně, když se najednou přišlo s názorem, že já, opakuji já, toužím po optické změně, spočívající v lepení jakých si podivných sádrových desek na jednu z vybraných stěn. Zpočátku jsem se sice bránil všem těmto výmyslům a nesmyslům, ale prostě jsem podlehl. Dokonce jsem byl tak zblbnut, že jsem se na to obkládání začal i těšit, přestože jsem s tím neměl absolutně žádné zkušenosti. A protože pí. Columbová, stejně jako většina jí podobných stvoření, nemá absolutně znalosti a zkušenosti z obdobných činností, předpokládal jsem, že to budu já, kdo bude udávat tempo, rozměřovat, obkládat a podobně. Navíc, jsem konstatoval, že ji pasuji do role pomocné síly na stavbě, tedy být po ruce, něco namíchat, podat a podobně.

Jak já jsem se zase mýlil.

Stačila chvíle nepozornosti a už jsem býval mistrem stavby a stal se pomocným dělníkem. Sice jsem se z počátku snažil o podání jistého protestu, který byl však nekompromisně shozen ze stolu s odůvodněním,

že tohle je pečlivá a přesná práce, přesné rozměřování, slaďování vzorů a barev a vše skládáno do co největší roviny. 

A tak jsem se najednou dozvěděl, že na takovou piplavou práci nejsem dostatečně trpělivý a šikovný a nemám to správné umělecké vidění….
No, rezignoval jsem.
Vlastně můžu být rád, že jsem vůbec dostal důvěru, mohu tu a tam něco zamést, podat či zdrsnit. Ale řezat přesné tvary, obkládat na zdi, to mám nechat na odborníky. A já si najednou uvědomil, že mi to vyhovuje, no protože když vše vyjde blbě, budu moci být nekompromisně kritikem. A také mohu alespoň říci, že jsem i já zažil bestiální a zákeřné sesazení z funkce.

A teď si po tom dnešním pomáhání, jdu ohřát párek a Vám všem přeji krásný večer.