Povstaňte, přichází doba lásky, pokory a zamyšlení.

Nejprve jsem měl pocit, že toto přivítání adventního času ani nevznikne, protože mně k němu prostě chyběla slova.  Navíc, se mi v hlavě neustále objevovala otázka: Má to cenu vůbec psát?

Má cenu v naší konzumní době psát něco o adventu? Psát o něčem, co bylo významem zašlapáno do konzumního způsobu života?  Psát o něčem, kdy mnohdy kýčovité věci zdánlivě symbolizující duchovní hodnotu adventu se staly výhodným artiklem?  Tak neskutečně kýčovitým, že už od září toliko oblíbené obchoďáky lákaly masy na nákupy?  Všelijaká a mnohdy kýčovitá výzdoba, jako by s nadhledem přešla i den vzpomínání na naše zesnulé.

Co je to vlastně ten advent a proč 4 svíčky?

Čtyři neděle před Štědrým dnem se označují jako adventní čas, tj. doba, po kterou se lidé těší na Vánoce, dodržují vánoční zvyky – zapalují každou neděli jednu ze čtyř svící, umístí adventní věnec na dveře a čekají na Štědrý den, na 24. prosince. Adventní neděle se označují jako zlatá, stříbrná, bronzová a železná, v tomto období se konají vánoční trhy a objevuje se adventní výzdoba. V dobách minulých byl advent spojen spíše s přípravami a očekáváním na příchod Spasitele. Občané rozjímali, modlili se, drželi půst, kterým vyjadřovali zármutek zesnulým a částečné truchlení po nich. Toto pokání bylo dodržováno dle Starého zákona. Naproti tomu Nový zákon půst odmítal a tvrdil, že prospěje pouze k očištění těla.

A symbolem času adventního je adventní věnec.

Jenže,proč zrovna on?
Kruhový tvar věnce symbolizuje věčnost.

Plamen svíčky vydává světlo, které je označeno jako Kristův plamen lásky.
Tento plamen má za úkol osvítit každého člověka. Zajímavé je, že správně mají mít svíčky svou danou barevnost  a to fialovou a růžovou. Fialová označuje obřad (liturgii) a růžová potěšení z příchodu Ježíše Krista. Růžovou barvu je dovoleno použít na svícnu třetí neděli, která je označována jako Gaudete.

Jakým přáním vlastně přicházející advent přivítat?

Navíc v roce, který je po mnoha letech plný změn, změn, kdy si mnoho lidí najednou uvědomuje, že naše bezpečnost, naše životy a bezstarostné žití není samozřejmostí.
Od srdce přeji všem lidem, aby jejich životy byly plné lásky, pochopení, pokory, zdraví a štěstí.
Aby jejich každodenní cesty bez ohledu na ujeté vzdálenosti byly zakončeny jen a jen šťastnými dojezdy.
Aby všude vládnul smích a dobrá nálada.
Aby byl mír.
Aby ti, které jsme si zvolili, mysleli více na ty, kteří jim důvěru dali, než na vlastní koryta a své blahobyty.
Aby bylo prostě dobře.

Možná bychom v tento čas měli popřemýšlet o našem vlastním životě.
Abychom si mohli říci: tyto věty se mě netýkají:

Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť.  Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční.      Čerpáno zde :

A tak Vám všem, přeji jen a jen krásné dny.