Za kolik stříbrných prodáme svoji duši

Po dlouhé době a nejspíše nenapraven, jsem se stal divákem. A stejně jako před půl rokem, kladu si otázku – proboha, na co jsem to zase přepnul.

Je až neuvěřitelné, jak lze obyčejné a přirozené téma využít k dehonestaci zábavy. A kolik otázek se přitom vynoří.

Je to vůbec ještě nějaká kultura?

Je to pokleslost a zvrácenost, nebo moderní kulturní trend?

Je pokleslost kultury jen chybou televize, nebo to svědčí o pokleslosti národa?

Může mě vůbec takový pořad obohatit?

A všechny ty otázky lze shrnout v podstatě do jediné odpovědi,  která se rázem na otázku změní. Máme vůbec nějakou kvalitní televizní zábavu? Máme vůbec pořady, které něčím dokáží zaujmout? Něčím potěšit, pobavit a hlavně přinést něco pozitivního?

Nevím….

Televizní nekončící seriály, neznající základní pravidlo, že se má přestat v tom nejlepším. Mezi ně patří i televizní nekončící zábava v pořadech,  jako je právě ono pověstné Prostřeno. Tisíckrát omílaná upoutávka o vaření a umění vařit, které ve skutečnosti je více o povahách soutěžících a aréně názorů na internetové stránce pořadu. Pořad, který poněkud ukazuje schopnost prostituce řady soutěžících, kteří za pomyslných „ třicet stříbrných „ prodají ďáblu svou vlastní duši.

Možná to je ale pořad, který v celé nahotě ukazuje, jací mnozí jsme. Závistivci, kritici,  machýrci a hlupáci. Možná mnozí, ač namyšlení mají obrovskou touhu potlačit své vlastní nedostatky, pochyby a neumětelství. Tyto jedince pozná pozorný divák snadno a rychle. Kritičtí jedinci rádi ukazují poklesky druhých, tvářící se jako machři řemesla kuchařského, než na ně dojde pomyslná řada. Šance na vítězství těch, co skutečně vařit umí a uvaří je ošemetná. Ve většině případů nejde o soutěž v dovednosti a umění vaření, ale o taktiku a výhru. A to už zde nerozvádím kritiku bydlení, prohlížení skříní a šuplíků. Mnozí jak pouliční ratlíci, vyčmuchávají jakékoliv nedokonalosti. A cíl je jediný - snížení hodnocení.

A nejspíše většina národa jásá, vždyť sledovanost tomu všemu tak napovídá.

A teď slyším mnohé, jak mi z dálky udílí rady moudré - nekoukat se, nebo se koukat na pořady jiné. Vždyť těch stanic hodně je, a přeladit je dálkařem je tak snadné.
Vždyť třeba v té „ Ulici “, najdeme vysvobození.

Možná,  kdyby se název pořadu jen pozměnil v pravdu : „ Prodej duše za třicet stříbrných“

A tak vzpomínám na zábavu z totality, kterou mnozí opovrhují. A vzpomínám na ty, co to uměli. A také se sám sebe ptám, co by na to řekli oni skuteční umělci – Dvořákové, Menšíkové, Sovákové, Šlitrové …….

Jak málo vlastně stačí národu …….

Bohužel.............

A kdyby se snad můj názor někoho dotknout měl, není to účelem.
Všichni máme možnost volby, včetně toho rozhodnutí, zda-li jdeme po podstatě, nebo s pozlátkem se spokojíme.
Když se Vám to tolik líbí, sledujte všechny díly. Nebo se tam přihlaste, vždyť za ty stříbrný........

No a já pro jistotu, vezmu si zas nějakou knížku.

 Nebo si projdu archív....

 A tuhle dámu jsem měl opravdu rád. Nikdo v tuto chvíli netušil, že ...