Hrad a podhradí v podzimním barvení, aneb fikce a pravda s myší.

Stojí zde už staletí, některé zapomenuty, některé chátrající a jiné zase udržované a postupně opravované. Je v nich naše minulost, naše dějiny. Dějiny světlé i chmurné.

Přitom našem podzimním škobrtání jsme narazili i na zvláštní stavbu, jejíž zřícenina je krásnou dominantou širokého okolí.

Když tam člověka prochází přemýšlí, jak to tam asi vypadalo před 100, 200 avíce lety. Jsou pravdivé ty historické prameny? Kdo ví......? Nebo je současný výklad historie jen pouhou verzí posledních vítězů té doby.

Procházet pozůstatky hradů je nejen tajemné, ale může to probouzet představivost. Třeba právě v tom, jak to tam nejspíše vypadalo. Ale také, jak se v té době žilo a jaký byl vůbec celý svět.
Říká se, že by každá generace měla hledat poučení z minulosti. Zejména v těch chybách lidstva. A také chování. Říká se, že se dějiny opakují, je to pravda nebo jen lež?
Pokud poučení nehledáme a zaslepeně hledíme jen na naši přítomnost, nejspíše nepředejdeme všemu, co se nám dějinně opakuje. Přitom lze spatřit tolik společných znaků, které se opakují. A v každé etapě lidstva přehlížené.
A za vším lze spatřit jedině člověka.

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou... Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.“ Karel Čapek

Ale  vraťme se k té stavbě , která kdysi mohutnou byla a nyní už jen její zbytky krajinu zdobí.  Proč ale nevyužít malinko té lidské fantazie. A tak všechny ty mé dnešní záběry jsou poněkud jiné.

Ne, nebudu Vás trápit, vždyť mě znáte, stačí myš a  realitu uvidíte.

Aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním : po najetí myší na jednotlivé fotografie, ukáže se Vám  reálný obrázek :-)

 A vstupní brána, kdo ví, kolika lidem byla osudná

 A kdo ví co v této části bylo - kuchyně, nebo snad strážnice...

A všude jsou jen němí svědkové mlčící po staletí

A o kus dál.. třeba tam byl hradní sál.....

Nebo byl snad tady?

A kolem dokola hluboko do údolí

A z dálky hrdině, tyčí se strážní věž nejspíše

A v tom podhradí....

a lesní porosty

a žijící lidé

Kolika bitvám odolávaly hradby a stěny

A ty srázy ochránily životů

A tajemná brána nad příkrým valem....

Hradby, ty chladné zdi, chránící obyvatele

A hrad stojí na pevném skalním základě

A podzimní krajina, barevně tónovaná

A celý komplex hradeb uzavřený tajnou bránou

Možná je nám naznačeno, dnešní návštěvy bylo již do sytosti možná někdy příště odhalime vnitřní tajnosti.

Možná díky náhodné reklamě, s reklamním pozadím fotky líbit se budou.