Cesta – život jednoho člověka

Člověka, jehož život a především tvorba mě čím dál víc přitahuje. Josef Sudek - Pan fotograf, co prostě uměl. A svoje umění prostě dělal dobře. Kdo však z lidí jeho jméno a dílo dnes zná?

A taky jeho osud a život invalidy, díky jednomu květnovému dni roku 1916, kdy byl během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži.
A když si k tomu všemu člověk uvědomí, jaký byl vývoj fotoaparátů a fotografie, musí před všemi jeho díly jen a jen smeknout.
Od dvacátých let se Sudek inspiroval Prahou. Známé jsou jeho cykly „Podzim ve Stromovce“, „Vltavská nábřeží“ nebo „Interiéry“.
Inspiraci však nacházel i v přírodě: cykly „Slovenská krajina“, „Krajina u Žebráku“, „Krajiny jižních Čech“, „Polabské krajiny“.
A co teprve jeho nádherné fotografické cykly, mezi něž patří „Skleněné labyrinty“, „Labyrinty“ či „Vzpomínky“.

Nevím proč, možná tím, že jsem starší, ale čím dál víc jsem přitahován podobnými tématy. A na druhou stranu, čím dál méně mě přitahují témata, která v podstatě dělají všichni, mnohdy jen proto, že je to moderní.

Před čtyřmi lety jsem při vzpomínce na Josefa Sudka napsal:
"Dnešní doba moderních technologií, včetně všeho spojeného s fotografováním, naplňuje úsloví: dobrý sluha, ale zlý pán.
Fotografická technika, včetně ceny za její pořízení je dostupná pro většinu lidí.
Ve spojení s výpočetní technikou pak vytváří iluzi, že fotit umí každý a každý je hned fotografem, ne- li rovnou uměleckým.
Všechny ty počítačové programy, jako když za nás vytvoří slovutná umělecká díla bez dřiny, bez nadání a sebezdokonalování.
Stačí jen mačkat spoušt.....
Nemluvě o focení mobilními telefony, co vytvářejí tak nádherné obrazy.
A snad ani samotní majitelé mobilů netuší, že to vzniklé dílo, je víc jak ze 70%  uděláno dopočty onoho zařízení.
Dnešní uspěchaná doba navíc vytvořila falešné pohledy na umění, nové technologie virtuálního spojení to jen podporují.
Vyfotit a bez jakéhokoliv zamyšlení odeslat jako dílo na sociální sítě a blaženě se usmívat, jak nám mnozí, tak strašně podobní, lajkují ona „díla“.
Za doby Sudka byla dřina vytvořit skvostné dílo, navíc v omezeném prostoru jednotlivých políček filmu, jeho vyvolání a následného vyvolávání fotografií spojených s mnoha hodinami strávenými v temné komoře.

Prostě krásné fotografie musely být vydřeny trpělivostí, časem a prací.

Vzpomínám si rozhovor s jedním kamarádem, který Sudka osobně znal, mě popsal jedno setkání:

Nebo takový Josef Sudek...
kráčel jsem si ověnčený fotoaparáty a u chrámu Sv. Mikuláše na schodech seděl starý pan Sudek a v ruce držel peříčko od holuba. Svým charakteristickým pohledem pozoroval to peříčko, které proti slunci otáčel v ruce. A já si kráčel dál Nerudovkou, a když jsem se skoro po 2 hodinách vracel zpět, seděl tam Sudek stále a měl stále to peříčko v ruce.....
Když jsem po mnoha letech viděl fotografii toho peříčka, bylo tam zachyceno naprosto vše.Ivan Marek

A já jsem za tu cestu - život jednoho člověka velmi rád. Sudkovo dílo je pro mě obrovskou inspirací.

A s pokorou u srdce a obrovským respektem k jeho umění, snažím se, byť by nedokonale a drze, tvořit  podobné obrázky..... 

Zátiší života