Ale i obyčejný život se v kontextu historických událostí může stát neobyčejný.
A když píšu tyto řádky, cítím tam někde uvnitř obrovskou pokoru a úctu. A je určitým paradoxem, že ještě před rokem, mě to jméno neříkalo vůbec nic. Myslím si, že naše životy se pohybují po různých drahách životního poznání a v průsečících. A netušíme, že některé z nich mohou být naše osudové. Třeba v obrovském poznání.
Člověk, na kterého dnes vzpomínám, se jmenoval Josef Volf. Narodil se v Máslojedech u Hradce Králové dne 9. února 1860 v rolnické rodině Mikuláše a Anny Volfových, jako sedmé dítě. Žádný člověk si nevybírá svůj osud. Josef byl šestiletým chlapcem, když jeho rodný domov a přilehlé okolí drtivě sevřela prusko-rakouská válka 1866. Těžko si představit, všechny ty pocity, které v té době prožíval a které ho provázely po celý jeho život.
Josef Volf se angažoval na poli údržby památek na bojišti z roku 1866 a působil zde také jako průvodce. V úvodu své knihy o historii prusko-rakouské války roku 1866, Josef Volf napsal malé vyznání:
„Byl jsem z mnoha stran od svých přátel a známých žádán, abych napsal své paměti o průběhu bitvy u Hradce Králové roku 1866, vyhovuji přání tomu a snažím se stručně a srozumitelně popsat tuto krátce trvající, ale velmi krvavou bitvu, jakož i to, co během mobilizace, za bitvy a po válce se dělo ve vsích, o čemž v žádném ze stávajících spisů zmínky se není.
Službu průvodce jsem konal vždy jen z ochoty. Velký zájem ke všem památkám z této války se zakořenil pevně v mém srdci i tím, že jako útlý chlapec jsem viděl ony hrůzy a slyšel sténání a křik raněných vojáků a pak přemýšlel jsem, co tisíců nejlepších zdravých mužů v jarém věku padlo za oběť násilné smrti a bez rakví bylo do společných hrobů naházeno a hlínou zahrnuto.
Díky sepsaným Vzpomínkám na válku 1866 se můžeme například dočíst:
Ve třech obytných světnicích leželi na zemi 42 ranění vojínové. Byli to většinou Maďaři, Rumuni a Slováci. Ve veliké světnici leželi na postelích dva ranění důstojníci. Uprostřed světnice stál veliký stůl, na kterémž se prvý čas prováděly operace, hlavně amputace, neb vyjímaly kule z těl. V některých usedlostech byli ranění vojáci i ve stodole na mlatě položeni. Všechny peřiny, jež matka měla v zásobě, byly Prušáky prostřeny pod raněné vojíny. My, celá rodina, ubytovali jsme se v malé kuchyni a spali jsme na půdě na slámě z olejky, přikrývajíce se šatstvem neb plachtou.
Když příštího jara r. 1867 před květnou nedělí jsme my, chlapci, hledali "kočičky" k posvěcení v lese Havranci, spatřil jsem na východní straně lesa toho v příkopu mezi dvěma hroby ležet rakouskou kuli od pušky. Skočil jsem do příkopu a spatřil jsem celou holou nohu (chodidlo) z hrobu vyčnívati; byla úplně černá. Uleknuv se hrozně, volal jsem ostatní chlapce, a ti běželi k dělníkům nedaleko od nás pracujícím. Byli to dělníci od naší obce najatí, kteří měli za úkol všechny hroby v katastru obce důkladně opravit, protože v zimě země na mnohých hrobech tak se slehla, že části mrtvol z hrobů vyčnívaly.
Prožité události roku 1866 přivedlo Josefa Volfa k myšlence zřídit na Chlumu muzeum, které by připomínalo prusko-rakouský konflikt 1866. V pátek 3. července 1936 bylo u příležitosti 70. výročí bitvy na Chlumu slavnostně předáno nové Válečné museum 1866, vystavěné letech 1932-1936 přičiněním Komitétu pro udržování pomníků na bojišti Králové-hradeckém.
Josef Volf byl nejen sedlák, ale i milující manžel a otec. Se svou milovanou ženou Františkou měli 9 dětí. Jak sám uvádí v knize Z pamětí starého českého sedláka (rok vydání 1932):
A Bůh nám na všech stranách žehnal. Narodilo se nám 9 dětí, vesměs zdravých, 7 synů a 2 děvčata, z nichž vyrostlo v statné muže 5 synů, schopných vesměs služby vojenské a zúčastnivších se války světové; 3 z nich byli rolníci, 2 aktivní důstojníci.
Dožili jsme se s milou manželkou ve zdraví již 50. výročí sňatku a při denních vzpomínkách na naši velikou, plodnou a požehnanou práci díky Pánu Bohu vzdáváme a těšíme se ze svého života.
Když pročítám knihy Josefa Volfa (Vzpomínky na válku 1866, nebo Z pamětí českého sedláka) nemohu se ubránit myšlence, že mu nejspíše nějaká zlá sudička přisoudila celý jeho život poznamenaný dopady válečných útrap. Nejen rokem 1866, ale i 1 a 2 světovou válkou.
Tolik vzpomínek na dva dospělé syny, tragickou smrtí zemřelé, nejstaršího Josefa, majora československého vojska, a Jana, 14) rolníka a vlastníka usedlosti čís. 16, zemřelého jako četaře roku 1916 na ruském bojišti, a vzpomínky na trpký nevděk od lidí cizích, nýbrž i velmi blízkých, zakalují naši svěží a veselou mysl.
Josef Volf zemřel v rodných Máslojedech 28. 1. 1937. Byl tak ušetřen zprávy o násilné smrti jeho syna - brigádního generála Václava Volfa, kterého popravili nacisté dne 24. 11. 1942 za velezradu.
Fotografie z archivu rodiny Josefa Volfa zveřejněna s laskavým svolením pravnučky Blanky Volfové.
K výročí 160 let narození Josefa Volfa přináším malou vzpomínku: