Když jsem si sepisoval myšlenky pro připomínku této historické události, netušil jsem, že můj život rovněž poznamená beznaděj trhající mé srdce a proudy slz, přes které člověk chvílemi nevidí. Celou noc jsem zvažoval, zda to, co jsem prozatím sepsal vůbec vydat. Jak lehce člověk spadne do naprosté beznaděje a rezignace. Dnes ráno, ani nevím proč, snad jako by nějakou vnější myšlenkou proudící odněkud, či snad i díky vlastní prožívané bolesti, jsem si ale uvědomil, že to mé připomenutí vydat musím.
Třeba právě proto, že pocity smutku, prožívané naděje a beznaděje, je vždy stejná. To vše prožívali i ti, kterých se původní text týká:
Když se Chlum vrátil v historii o 153 let zpět
A já bych tak strašně rád sepsal své pocity, které jsem prožil o víkendu na vzpomínkové akci. Jenže, ono mi to prostě nejde. Přitom slov a myšlenek je spousty. Prolínají se v mé mysli a neviditelnou silou splétají se do vět. A pak, jako by se rozplynuly.
A obdivuji..
Obdivuji ty, kteří v době, kdy poslední návštěvníci ještě nestihli ani opustit areál akce, dokáží napsat a zveřejnit reportáž o takové akci.
Já to tak prostě neumím.
Protože do kaleidoskopu mých vytvářených vět vstupují pocity.
Pocity tvořené nekompromisními historickými daty, tragickou statistikou všech historických událostí tehdejší doby, ale i všech událostí, které nastaly vlivem dopadů prusko - rakouské války roku 1866.
Všechny ty emoce ve vlastní duši, umocněné bezpočtem hodin strávených v místech, kde tekla krev, kde zněl křik a sténání umírajících a zraněných. Tedy vše, co tvoří odkaz oněch padlých vojáků, ale i mnoha generací lidí, kteří se za těch 153 snaží nést odkaz tehdejší doby, co by ponaučení do dnešních dnů.
Ony vytvářené obrazy mého sobotního poznání naráží i na realitu dnešní doby. Tu dnešní dobu vnímám jako podivnou postavu, zahalenou do pláště zdánlivé dokonalosti svobody a demokracie. Sama podstata oné postavy je dle mého názoru jen a jen další formou novodobé totality, jež svým zahalením do zářivého pláště vyvolává falešnou představu o tom, jak jsme svobodní. A mnozí jsou šťastní a radují se, aniž by si uvědomovali, že zlo je stále stejné. Mění jen tvar postavy a používá jiné prostředky k získání ještě větší moci. Má mnoho jme, už po staletí, to nynější jméno je spojeno s konzumním způsobem života.
Máme se totiž dobře.
Válečné útrapy se nám více jak 70 let vyhýbají.
Máme se moc dobře.
Naše hodnotové žebříčky tvořené všemi možnými majetky, a lidská komunikace upřednostňovaná sociálními sítěmi z nás dělá patologické závisláky na WIFI. Hodnotu člověka posuzujeme dle značky aut, velikosti sídla, nového modelu mobilu či tabletu. Kolem nás je tolik lákavých odlesků od falešných hodnot.
A při tom všem, si ani nevšimneme, že se nám z našich životů vytrácí úcta, slušnost a pokora.
On je vlastně celý prožitý život nehmatatelný a o tom, že jsme jednou žili, pak vypovídají naše skutky. Dnešní doba je rychlá, nedbalá a zbrklá. Má vratké kořeny a v koruně jsou naroubovány patvary. Beze sporu za to mohou totality, které nás nutily jenom přežívat a šlapaly po svobodné vůli člověka. Nutily nás lhát si jeden druhému a historii svázaly a umlčely. Nedivím se tomu, že při opravě pomníku v Praze minulý rok, byl chybně přeložen a vytesán nápis. Místo biblického "JSEM ŽIVOT A VZKŘÍŠENÍ" byl do kamene vytesán nápis "JSEM VÝKUP A OBČERSTVENÍ". Šílená a absurdní anatomie dnešní doby, kdy je konzum a hmota povýšena a postavena na nejvyšší úroveň rovnou Bohu.
Miroslav Suchý.
Neohlížíme se za historickými kontexty doby, nehledáme v nich poučení. Nehledáme poučení ani v nedávných letech po pádu totality. Zapomínáme a přespříliš sedáme na lep proklamacím politikům, kteří nám mažou med kolem úst vzletnými slovy, zakončené spojením – myslíme to s vámi nejlíp.
A důsledky jsou vždycky stejné, jen nevíme, kdy se najednou objeví. A proto je nutné si všechny ty spojitosti připomínat a především se z nich poučit.
Minulý víkend jsem poprvé navštívil akci spojenou s připomínkou 153. výročí bitvy u Hradce Králové, pořádanou organizací Königgrätz 1866, za účasti řady vojenských historických klubů, Komitétu pro udržování památek z války 1866, představitelů Východočeského muzea v Hradci Králové s podporou vedení města Hradec Králové a Královéhradeckého kraje. Impulsem mé návštěvy této akce byla pomoc s prodejem knih, které byly vydány v rámci tématiky související právě s rokem 1866.
Třeba právě i díky prodeji knih, se získávají finanční prostředky, které lze investovat do údržby či opravy pomníků, připomínající oběti této války. Války, které se na našem území účastnilo více jak 450 000 vojáků. Tisíce zmařených životů lidí a koní, tisíce zmařených nadějí a utrpení. To vše během bitev, které trvaly pár minut či několika hodin, s následky, které lze pocítit dodnes. Když pročítám statistiky zabitých, zraněných či nezvěstných vojáků obou válčících stran, příliš málo se dočítám o mrtvých, zraněných či nezvěstných lidí z vesnic a měst, kde válečná vřava probíhala. I oni byli obětmi války, včetně příchodu cholery, zabíjející další přeživší.
Tolik utrpení.....
Přemýšlím, jak to mé dnešní vzpomínání věnující se osudovému dni 3. července 1866 zakončit. Každé slovo, které jsem dosud na tento řádek napsal, jsem zase vymazal. Žádné totiž nebylo to pravé. Uvědomil jsem si totiž, že nejvhodnějším textem na závěr, jsou slova, která v sobotu pronesl předseda Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, pan Miroslav Suchý na pietním aktu u Baterie mrtvých a s jehož svolením všechny uvedené věty zveřejňuji:
Scházíme se v krajině, která již 153. let ukrývá bolest a utrpení, aby nás vybídla k zamyšlení nad smyslem existence. Probleskují nám v představách krutosti a zmar, které se zde odehrály. Vzpomínkou na ty mrtvé pod námi se snažíme otupit hrany nepřeboleného žalu a bolesti, které již nikdy nevyvane vítr a které žádný déšť nesmyje. Duše a energie, která v těchto místech vyšla z mnoha mužů, se nevytratila a dá se pocítit ve vůních, barvách a náladách krajiny. Je to velké plátno velkého mistra. Člověka, toho člověka, který je již ve smrti smířen, ale je to vlastně i naše plátno. Nás všech, kteří tento odkaz pokorně přijmeme a zamyslíme se nad životem a smrtí. A pokud pochopíme, že jsme toho součástí a budeme toto dílo ochraňovat, nebudeme přihlížet devastaci, tak tento příběh bude pokračovat, i když už i my jednou nebudeme.