Tak tuhle příhodu musím napsat
Včera jsem se vydal na nějaké pracovní jednání do Liberce, kde jsem nebyl snad 5 let. Jízda autem byla zajímavá a plná poznání. Už jen proto, jak se nám rozjely ty stavební úpravy a rekonstrukce na našich silnicích. Třeba takové očekávání co mě potká v Hořicích, kdy měl být uzavřený most a o čemž byla i včera reportáž v televizi. Most uzavřený skoro na dva roky, s objízdnou trasou městem, z čehož musí mít radost místní obyvatelé. Na dalších místech mě čekaly další překážky, spojené se semafory či pracovníky stavby. Ale vše bylo poměrně dobré, protože jsem stihl dobu mimo špičku, což bylo poznat odpoledne. Při té jízdě přesvědčil jsem se opět o realitě, tedy o rozdělení osob za volantem na držitele řidičského průkazu a řidiče. On když někdo jede po silnici I. třídy 60 km/hod přilepený na čelním skle a motá se v obou pruzích, řidičem nazvat nelze. Stejně tak, jako sledovat chaos na místě označeném zipováním, či dojezdu stojící kolony na rychlostní silnici, bez puštění výstražných světel. Nejspíše to bylo asi těmi letními teplotami, že lidem to tak nějak ovlivňovalo mozek.
A tak jsem byl rád, když jsem se konečně v podvečer vrátil domů. Co mě překvapilo, byla situace, kdy moje drahá pí Columbová seděla zamyšleně u stolu v kuchyni, před sebou nějaký papír a tužku. Byl jsem poněkud hladový a měl jsem i chuť na domácí kávu, což jsem dal najevo otázkou, co budeme mít dobrého k večeři a zda bych mohl poprosit o kávu, aby mě po poměrně náročném dnu trošku postavila na nohy. I ta odpověď byla jak z poněkud jiné planety, tedy v tom, že se mi dostalo odpovědi o tom, že k večeři je zbytek polévky. Naštěstí pro mě, vstala a mou oblíbenou kávu mi udělala. Usedl jsem tedy ke stolu, popíjel kávu a dál zkoumal, co že se to děje. Myslím tím, co se děje nejen na papíře, ale především v hlavě pí Columbové. Pohledem na papír viděl jsem jakési prapodivné klikyháky, které stejně nic neříkají nikomu, ani autorovi a vznikají tak nějak samovolně, vyvolány okolnostmi a prostředím, kde se člověk zrovna vyskytuje. Sám to znám z některých porad, obzvláště, když nějaký teoretik, praxí nepolíbený rozdává rozumy. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat: Miláčku, copak děláš? Přemýšlím o něčem a nemohu na nic přijít, zazněla odpověď. Snažím se býti mužem činů a to vyžaduje aktivitu jednoznačnou reakcí ve větě a mohu ti nějak pomoci či poradit?
Přemýšlím, jak se píše velké písmeno „el“, pronesla Columbová zamyšleně. Velké el? Odpověděl jsem okamžitě, byť by jistým překvapením, že řeší takovou pitomost, jako je velké el. Samozřejmě mě v hlavě proběhlo, jak se může někdo zabývat takovými pitomostmi, když já jsem rád, že jsem z toho výletové chaosu dorazil domů. To je přeci úplně jednoduchý, to el se přeci píše takhle a hrdinně jsem napsal el. Ale já nemyslela malé el, myslela jsem velké el, odvětila drahá polovička. Vzal jsem si tedy zpět papír a tužku, přiložil kuličku na bílé místo papíru a začal … ale co? Klikyháky. Ač jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem na to přijít. Dokonce to dopadlo tak, že jsem musel na internet a strýčkem Googlem ono písmeno vyhledat.
To je ale hlupák, pomyslí si o mě nejeden čtenář. Ale já to prostě nevěděl. A když o tom tak přemýšlím, zjišťuji, jak vlastně nenápadně a nepozorovaně jsem se vlastně stal jistým druhem analfabeta, co díky zvyku psaní na stroji či počítači už ani neví, jak se napíše psacím velké L.
Nejspíše navštívím papírnictví a nakoupím sešity pro prvňáčky, aby se vzdělal a pro příště věděl. Na tom však je vlastně humorný, jak mnohdy řešíme velký věci, a přitom nezvládáme tak malý věci, jako je třeba to psací velký el.
A jak jste na tom Vy, moji milí čtenáři?
Pavel Vrba
Moji milí bakaláři,
dnes Vám budu vyprávět příběh kolegy z práce. Příběh, jehož autorem je sám život. Začátky mnohých bývají obyčejné a z počátku nezajímavé. Někdy však z prostých okamžiků vzniká hororový děj. Jako v tomto případě, kdy se ztratila
Pavel Vrba
Jako volič, daňový poplatník, ptám se vrchnosti
kdy už přestane dělat z lidí hlupáky. Jako volič a daňový poplatník nestačím zírat. Ze všech těch podivností plných pokrytectví a neřešení života obyčejných lidí. Kolik jsem už slyšel úlisných a falešných prohlášení za 30 let.
Pavel Vrba
Zima není vůbec nudná, naopak
a vůbec není černobílá, jak se možná některým zdá. Kolem nás lze spatřit tolik nádherných obrazů a detailů. Ta krása, má však svůj omezený čas.
Pavel Vrba
No co no, tak se omluví
zapomenout na nějakej ten milión v kapse, to je přeci normální. Před lid předstoupí, ručičkama rozhodí a omluví se. To se přeci může stát komukoliv. Kdo ví, co je vůbec pravdy na tom....
Pavel Vrba
Podivnosti myšlenek letošní zimy
roztodivná víra řidičů a cyklistů, u kterých bych zavedl tělesné tresty. Obrazy zimního počasí zamrzlé krajiny a nejspíše i mozkoven řady jedinců, pokud tedy vůbec nějaký mozek mají.
Pavel Vrba
Pocitově pocitové vnímání světa
s roztodivnými obrazy kaleidoskopu dnešní doby. Přiznám se, že dnešnímu kaleidoskopu čím dál víc nerozumím. A mohu si za to sám. Bráním se rychlosti dnešní doby a v řadě děl vidím stopy povrchnosti.
Pavel Vrba
Hlasy volající po zákazu osobních zbraní se mi líbí
a hodně mě inspirují. Mají totiž logický a smysluplný základ snahy o ochranu života a zdraví. Proč zvyšovat riziko, že dojde k další tragédii. Navíc, když je to cesta, vytvářející dokonalý systém ochrany lidí v naší demokracii.
Pavel Vrba
Záblesk podivné náhody
a ne jediné. Ono jde člověče o to, jak se na svět díváš. A vono to naše dívání není jednoduché. S oblibou říkám, že dnešní doba je ideální na to, aby člověk zblbnul. A když zahlédnu premiéra Fialu, jak mává rukama při projevu,
Pavel Vrba
Tyhle svátky jsou fakt náročný
nebo to je tím, že stárnu? Těšil jsem se moc, třeba už jen proto, že je nestrávím v šedi města, ale v náručí přírody. A přitom těšení jsem netušil, jakým způsobem do vytoužené romantické atmosféry zasáhne pí Columbová.
Pavel Vrba
Tak co lidi, jak prožíváte svátky?
U nás to probíhá normálně. A normálně myslím i dobu před samotnými svátky. Takové to nákupní šílenství mě osobně přímo odpuzuje.Člověk má stresů v rámci celého roku dost na to, aby tomu otevíral dveře i o vánočních svátcích.
Pavel Vrba
Minuta ticha skončila
a já přemýšlím, jak vyjádřit obrovský smutek, který musel zasáhnout každého člověka. Slova se hledají velmi těžce. Navíc, když ne vždy dokáží v obrovské bolesti jakkoliv pomoci.
Pavel Vrba
Za pár dnů je tady Štědrý den
a s ním spojené svátky. A já si tuto dobu prostě užiju. Nic na tom nezmění ani tragikomická představení politiky a jiné jak je dnes moderní používat, šíření blbé nálady.
Pavel Vrba
Necháš ty moje ponožky?
zvolal jsem přísným hlasem. Člověk přeci jen tak nemůže tolerovat nekázeň a snahu o získání nadvlády u rodinného krbu. Navíc když to zabolí bolestí mnohem menší, než je bolest v srdci.
Pavel Vrba
Kde ani prezident nepomůže
stejně jako Tomio či jakýkoliv jiný populista. Jsou to tisíce okamžiků běžného života. Třeba prožití víkendu a chystání oběda. Tedy doba, která startuje klasickou otázkou: Co si uvaříme k obědu?
Pavel Vrba
Dokonáno jest a já otevřel deníček
Právě se uzavřely volební místnosti a stovky členů volebních komisí budou sčítat hlasy. Věřím, že spousta lidí bude netrpělivě čekat, zda zvítězí ten jejich kandidát. Odvolil jsem. A jsem rád, že tato nechutná doba skončí. Snad.
Pavel Vrba
Utíkám před zkažeností dnešní doby
od sobotního dne, jako by se zem propadla někam do tmy. Kolem se šíří zápach a mnozí tomu ještě tleskají. A nezměním to a ani nechci. Znám totiž jeden úžasný recept, jak přežít v divné době.
Pavel Vrba
Uplynul den od prvního kola
a mě je nějak smutno. Nejsem smutný z toho, jak první kolo dopadlo, spíše z toho, jaká vlna se žene napříč společností. Přiznám se, že politiku prakticky nekomentuji, ale dnes udělám výjimku.
Pavel Vrba
Toulky po krajině - symboly podzimu
a pro mě osobně období neúžasnějších barev přírody. I malé a zdánlivě titěrné detaily dokáží oslovit procházejícího poutníka.
Pavel Vrba
Toulky po odkazu krajiny – část první Střezetice
dnešní do mlhy oděné nedělní ráno přímo vybízelo k opuštění pohodlí bytu. Nakonec, jsme vybízení naší skvělou politickou garniturou k otužování, šetření a utažení opasků, nošení svetrů....
Pavel Vrba
Tak tohle se mě ještě nestalo
a začínám mít pocit, jestli to náhodou nebude tím, jak člověk dozrává a stává se geniálním. U ranní kávy rozhlédnu se z okna do krajiny a v tu ránu mám nutkavý pocit vyrazit ven. Projít se a zachytit podzimní paletu barev.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 811
- Celková karma 25,01
- Průměrná čtenost 716x
"Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt.
Cokoli vidíme, je úhel pohledu,
nikoli pravda “. Marcus Aurelius
"Kdybych se měl snažit číst -
o odpovědích nemluvě -
všechny útoky namířené proti mně,
mohl bych to tady celé zavřít
a nedělat nic jiného.
Dělám to nejlepší, co umím a znám,
a chci to tak dělat až do konce.
Jestliže mi dá konec za pravdu,
nebude na tom, co proti mně říkají, záležet.
Jestli se nakonec ukáže, že jsem se zmýlil
nepomohlo by, ani kdyby deset andělů
přísahalo, že mám pravdu."
Abraham Lincoln
Můžete mě zaslat i vzkaz : pavelblog@email.cz
nebo mě naleznete zde : https://twitter.com/PavelVrba3
Osobní stránky : http://pavelvrbaozivote.simplesite.com
Seznam rubrik
- Foto - krásy kolem nás
- Společnost
- 1866 v souvislostech
- O těch lidských obavách
- Pokus o fejeton a nadsázku
- O kultuře a umění
- Osobní
- (V)očima diváka
- Ty věci.
- Takové jedno dlouhé povídání.
- Nezařazené
- Foto - motorismus
- Články o motorismu
Oblíbené blogy
- Dana Tenzer
- Jaromír Šiša
- Jitka Štanclová
- Jana Májová
- Kamila Branna
- Soňa Pražáková
- Zuzka Součková
- Jaroslav Chudáček
- Práce záchranářů
- Roman Enders
- Jan Tichý
- Klárka Tůmová
- Tomáš Gayer
- Petr Omelka
- Marek Valíček
- Ivan Dřínek