Je mi jasné, že mnozí nejspíše zavrtí hlavu a možná i nahlas utrousí, že jsem se nejspíše úplně zbláznil, když tomu svému dnešnímu povídání dám takový název, spojený se jménem slavného fotografa, co to prostě uměl a …….
guláše. A mají pravdu. Jsem fakt divnej, navíc i na tu svoji divnost náležitě hrdej.
„Všichni jsme trochu divní. A život je trochu divný.
A když najdeme někoho, jehož podivnost je kompatibilní s naší, spojíme se s ním a dostaneme se do vzájemné uspokojující podivnosti a té se říká láska... pravá láska.“
Robert L. Fulghum
Před pár dny jsme očekávali jednu vzácnou návštěvu. A jak už to tak bývá, je třeba i návštěvu patřičně uctít a nakrmit. A tak jsme se s mou milovanou pí. Columbovou domluvili, že vyjímečně převezmu přetěžké žezlo, symbolizující funkci vrchního kuchaře a pustím se do nachystání nějakého pokrmu, o němž jsem přesvědčený, že je pro danou návštěvu nejvíce vhodný.
Nejsem doma do kuchyně moc pouštěn, protože prý nadělám spoustu nepořádku, ale v tomto případě mě bylo tak nějak dovoleno, dané jídlo uvařit.
Co to bylo, není ani tak podstatné, mnohem podstatnější je to, že základem všeho vaření jsou suroviny, které se musí nejprve přichystat.
Třeba jako cibule, či paprika……
I strašně malý věci, mohou v sobě skrývat poselství.
Pavel Vrba
pěkně vše nakrájet, vzít hrnec, olej a dát restovat cibulku…….
když tu se náhle pohlédnu na ten talíř, který je vrchovatě naplněný všemi těmi stopkami od paprik, slupek od cibule či česneku….. a neodolám vzít do ruky fotoaparát
No, jo, ale jak s tím vším souvisí ten Sudek?, položí si mnozí z Vás logickou otázku.
Souvisí s tím hodně.
Josef Sudek (psal jsem o něm zde) je fotografem, jehož jméno pomalu mizí z paměti lidí. Ale právě díky svému umu, nám zde zachoval nádherné umění. Umění, které mě čím dál více uchvacuje. A to až takovým způsobem, že jsem do jisté míry omezil fotografování toho, co jsem dosud dělal, ať již sportovní fotografii, či krajinku či vodní živly.
Sudkovo umění je nenapodobitelné zejména, když si člověk uvědomí, jaké možnosti, zejména technické měl tehdy on a které máme my dnes. My sice nacvakáme spousty nic neříkajících záběrů a pak to, co se nepovedlo, nějak doděláme v počítači.
Jenže on….
to měl všechno......
.....vydřený.
Navíc měl v sobě něco, co si nikdy nekoupíme, ani nezískáme sebedražším fotoaparátem. Nevtiskneme tomu obrazu duši, protože to buď v sobě nemáme, nebo nejsme vyzbrojeni dostatečnou trpělivostí a tlačí nás čas.
Mám doma několik knih s fotografiemi Josefa Sudka.
Mnohé z nich si prohlížím dlouho a často.
Jejich význam, který sdělují,
se nedá pochopit jen na první pohled.
Některá Sudkova zátiší plynule navazují na styl „Zátiší podle Caravaggia“ ….Proměňuje se i repertoár předmětů: vedle mušle se ocitá zmuchlaný igelit, vedle sklenice staniol… místo zbytků jídla a nádobí po hostině, zbývá třeba prázdná vaječná skořápka….Citováno z knihy: Josef Sudek, Labyrinty (2013)
A právě mnohé Sudkovy fotografie geniálním způsobem zobrazují čas, pomíjivost…..
Třeba právě v oněch slupkách, které ještě před časem byly ochranou té prosté věci, jako je obyčejná cibule….a ten uplynulý čas
Ačkoliv vím, že nemám a nejspíše nikdy nebudu mít jeho um, už jen proto jeho umění „dívat se“ zkouším právě o obrazy těch zátiší, obyčejných věcí a maličkostí. Prostě těch věci, které dneska vyhledává jen úzká skupina lidí, v přetlaku fotografií třeba z dovolených……
Přesto mi to nedá,
musím,
protože měním ty své úhly pohledů,
k těmto detailům.
Třeba jen na chvíli,
možná na dýl…
Kdo ví……
Fotografii je možné po kliknutí zvětšit v plném rozlišení.
Nebo takový Josef Sudek...
kráčel jsem si ověnčený fotoaparáty a u chrámu Sv. Mikuláše na schodech seděl starý pan Sudek a v ruce držel peříčko od holuba. Svým charakteristickým pohledem pozoroval to peříčko, které proti slunci otáčel v ruce. A já si kráčel dál Nerudovkou a když jsem se skoro po 2 hodinách vracel zpět, seděl tam Sudek stále a měl stále to peříčko v ruce..... Když jsem po mnoha letech viděl fotografii toho peříčka, bylo tam zachyceno naprosto vše.
Ivan Marek
