Sedím na krásné zahradě, popíjím kávu a můj zrak upoutává cosi zvláštního a mýtického. Něco podivného, co v daném okamžiku jako by zastiňovalo rozmazané obrysy a obrazy. A v jedné chvíli cítím zvedající se vítr, ......
.....který mě hladí po tváři.
Po chvilce slyším podivné zvuky, které vydávají snad jen dlouho neotvírané okenní panty.
A náhle…
jako by bez účasti lidské ruky, otvírá se prastaré okenní křídlo.
A všechny ty nejasné prazvláštní obrysy a obrazy, jako by máchnutím kouzelným proutkem, získávají jasné tvary.
A já tam tak hledím a přemýšlím…..
co mě ty obrazy, vlastně chtějí říci.
To okno,
je jak divadelní opona,
přísně oddělující to, co má býti,
nebo nesmí být viděno.
Otvírající se okení tabulka, odráží dopadající sluneční paprsky, jako nevyrčené pozvání k prohlédnutí všeho, co až dosud bylo tak ukryto......
Třeba, jako je ta růže osiřelá, vzdáleně připomínající dávnou slavnostní chvíli.
Růže......
krásné květiny, květiny s trny......
„Jednou z nejtragičtějších věcí je tendence odkládat svůj život. Všichni sníme o nějaké magické růžové zahradě v budoucnosti místo toho, abychom se těšili z růží kvetoucích pod našimi okny.“
Dale Carnegie
Prastará okna skrývají tajemné příběhy, příběhy všech, kteří za nimi žili.
Jen a jen opatrně vyjevují všechny skryté děje.
Jako příběh osamělé růže,
který se po chvíli mění na příběh osamělého džbánku.
Předchozí díl naleznete zde :
