Okno, taková zdánlivě obyčejná věc, kterou bereme jako samozřejmost. Snad až na okamžiky, kdy nám je příliš teplo nebo zima. Jenže, ono takové okno, v sobě skrývá neskutečnou symboliku. Je plné tajemství a zahalených okamžiků....
Okno….
Odděluje náš domov nebo jiný prostor, kde se zrovna nalézáme, od vnějšího světa. Chrání nás před nepřízní počasí, před lijáky, mrazem a jinými zlořády. Pro naše polovičky je to i věc zlobení a snah, když gruntují a uklízejí. Ono umýt okno a naleštit jej…. to je někdy hodně náročná věc. Když jsem nedávno relaxoval ve svém rodném domě, všiml jsem si na půdě dvou odložených oken.
Starých a odložených oken, která byla už dávno nahrazena novými. Oprýskaný lak, odpadávající zakytování a okenní tabulky, které řadu let nepoznaly vodu a saponát. A ten starý okenní rám s křídlem vyplněným sklem tam spí svůj sen, plný vzpomínek na doby, kdy jím kdosi a kdysi nahlížel ven. Na všechno to dění, osudová setkání, prohry a výhry.
A já, dako bych z těch oken slyšel šepotání všech těch křídel, co prolétly kolem….
Takové okno má v sobě mnoho příběhů.
Je-li takové okno zavřeno, vidíme jen mlhavé stíny a odlesky věcí za ním. Je to jako naše pomyslná vstupní brána, brána do našeho soukromí, do našeho vidění.
A když jsem v příjemném stínu popíjel odpolední kávu, přemýšlel jsem právě o tom osiřelém okně. Přemýšlel jsem, proč jsem ho už dávno nevyhodil.
Možná díky své přirozené lenivosti, nebo třeba díky nevysvětlitelnému pocitu, že se jednou bude hodit.
Kdo ví…
A jako bych tajemně v uších slyšel písničku o těch obyčejných a starých věcech…
Neopouštěj staré věci pro nové,
i když barva šediví a prýská,
byly kdysi lesklé, byli chromové
a teď se jim na smetišti stýská.
Dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach,
žádný hřebík netlačí tě v botě,
zítra budeš opuštěný starý brach,
zítra budeš úspěšný kůl v plotě.Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák
A jak smyslů zbavených musel jsem si pohrávat s myšlenkou,
zhmotnit nějak to poselství,
to poselství jednoho starého okna,
jednoho okna z mnoha.
A tak jsem to okno vzal,
postavil ho a dlouze se na něj díval.
A po nějaké chvíli,
jako někde v kině,
začala se mi před očima objevovat zajímavá scenérie.......
„Inspirace mě chytila v půl šesté ráno a chvíli sem potřeboval být sám bez sebe, abych se pochopil a aby mi došlo, že život je prostě jako pohled z okna - stačí se kouknout kamkoli a chvíli se tam dívat a uvidíte, že se to vlastně neliší od toho celého chápání světa, že je to takový malý zatracený intelektuálský mikrokosmos...“
Michael Cunningham
Když se náhle okno se otevřelo, aby mě své výjevy ze života dávného,
zobrazilo....
A vyjevilo mi mnoho obrazů, s životem lidí svázaných, ale je to na dlouhé vyprávění. ....
někdy příště a lehoučce…
o okně a životě lidí..................
