O všech těch slovech, co zákeřně přirostou do našich životů.

Tisíce slov, které člověk spojuje do vět, jen aby vyjádřil cokoliv, co ho provází na jeho životní cestě. Všemi těmi slovy vyjadřujeme tak své názory, radosti, obavy či smutky. 

Jsou ale i věty, které většinou vytváříme s naprostou lehkostí a nedomyšleně. Volená a použitá slova v těchto větách, opíráme je jen o současný osobní prožitek, netušíc, co může přinést neprožitek.
Jsou slova, kterým se vyhýbáme jako čert kříži. Slova, která nás děsí už jen tím, že na ně třeba jen pomyslíme. Když je před námi vysloví někdo jiný, nejraději bychom je vůbec neslyšeli a automaticky je vytlačujeme z naší mysli.

Naše životní pouť je naprosto nevyzpytatelná, přestože mnozí žijí v iluzi, že vše lze mít pod kontrolou.

Jenže, ono tomu tak není…
neštěstí nechodí po horách, ale po samotných lidech.

V tváři v tvář, vystaveni příchodu slov, která tak zákeřně přirostou do našeho života a otřesou vším, co jsme dosud poznali, nebo jak jsme se na co dívali. Když se tato slova týkají někoho, kdo nám je blízký, v dobré víře naopak hledáme slova, která by přinesla pozitivum či naději. Nebo jen účast či vyjádření podpory.

I v dobré víře a snaze účasti, při prožívání všech těch temných dní, můžeme dojít do fáze, ve které si v plné nahotě uvědomíme, že ty naše poskládané věty, mohou být jen a jen frází.

Můžeme sice vyslovit plné pochopení lidem, kterým někde blesk zapálil stavení, ale osobní prožitek celé té trampoty prožijeme jinak, když se to stane v našem vlastním sousedství, nebo nám samotným. Plná nahota všech těch slov, která by snad neměla ani být, nás však zasáhne v okamžiku, kdy se to týká přímo nás, nebo našich blízkých.

Když je člověk vnímavý, pokorný a empatický, zákeřnost některých slov zosobňujících obavy, bolest a beznaděj, radikálně mění pohled a vnímání samotné podstaty bytí.

Ještě mnohem více se pak utvrdíme v chápání podstatných a nepodstatných okamžiků ve vlastním životě. O pomíjitelnosti mnoha našich dosavadních vítězství, našeho postavení, získaných metálů či hmotných statků.

A v tom všem dění, zůstáváme absolutně nazí a zranitelní, mnohdy hledající spásu tam, kde jsme ji doposud ani nehledali, nebo naopak, onou spásou jsme i opovrhovali.

Býváme tak vzpupní a mnohdy lehce úplatní, všemi těmi výdobytky moderní doby a falešnými třpytkami. Ve veškerém shonu a pachtění se za cingrlátky, zapomínáme na mnohé odkazy, varující před tím, že je člověk jen a jen smrtelný. A že to, co je dnes, nemusí být zítra či pozítří.

Někteří moji čtenáři si mohou položit otázku: proč to ten Vrba takto napsal, co nám tím chce říct?
Třeba proto, že nejsem jiný, než ti, o kterých ve svém textu takto píši. Protože jsme rovněž člověk, stejně jako oni, tedy ten, co má své chyby, své neustále se měnící pohledy dle životního poznání.

V posledních několika dnech, se mi díky okolnostem v paměti vynořila vzpomínka na mé první vnímání jednoho obrazu, který až takovým obrazem není. To nádherně vymalované okno s uzavíracími okenicemi, pomyslně skrývající vetkaná slova, slova jednoho životního příběhu, jednoho z mnoha.......

Slova, jejichž text chápu dnes mnohem více, než tomu bylo tehdy, před půl rokem….

 ....Vzpomínám na nemoc, co se přišla posadit na mou židli,
aby si krátce odpočinula.
Ale je těžké se zlobit, když na světě je tolik krásy, co plní mé srdce jak balónek,
který letí vzduchem, je plný mých předků, kteří si chtějí se mnou malinko hrát.....
Ivan Marek

A dnes, snad ještě mnohem intenzivněji smekám před všemi, co se těm zákeřně přirostlým slovům dokázali a dokáží postavit - svou láskou, trpělivostí, péčí a odhodlaností. Co dokázali po boku svých nejbližších setrvat a nepodlehnout nástrahám trnité cesty, ale naopak dokázali či dokazují svými životními postoji plně naplňovat:

jedni druhých, břemena nesme......