Ve vší vážnosti musím konstatovat, že jsem srab.

Naštěstí, nejsem úplně sám a věřím, že takových nás je mnohem víc. Co mě však k takové osobní zpovědi přivádí?

Možná Vás to překvapí, ale je to několik na sobě přímo závislých zkušeností posledních dnů a týdnů. Je zima, přesněji řečeno únor, a ke zděšení řady lidí, tu máme prostě zimu. Důsledky a katastrofu spojenou s tímto ročním obdobím, navíc připomínají mnohé vyhrocené reportáže médií, snažící se o co nejpikantnější podání informace, jaká že to vznikla nevídaná kalamita, když někde napadlo až 5 cm sněhu.

A mám pocit, že mnoho lidí je tím nevídaně překvapeno, ne-li přímo zděšeno.
Zima je prostě spojená s mrazy, sněhem a náledím, přesto však tato netradiční situace, v plné nahotě mimo jiné dělí lid na „hrdiny“ a „sraby“. Sraby, jako jsem například i já.

Já za volantem...

Ačkoliv jsem majitelem vozu se všemi těmi 4x4, ABS a dalšími vymoženostmi moderní doby, před zimou věnuji pozornost především zimnímu obutí. Protože jsem srab, nedumám nad stanovenými pravidly, protože se obávám, že v průběhu zimy mě může kdekoliv potkat sněžení či ledovka.

Vím, že mi na to někteří mohou namítnou, že tímto přístupem přicházím o tak humorné chvíle, jakými je třeba překvapení, že tady napadl sníh a co teď jako mám dělat, když jsem na letních pneumatikách a musím jet.

Mezi další důkaz té mé slabosti je například svícení.

Podzim a zima to je taková nevyzpytatelná mrška, vyvolávající falešnou iluzi o tom, že jsem pro všechny účastníky silničního provozu vidět (někteří na to mají jakousi teorii, já vidím dobře, tak co bych rozsvěcel), díky věčně nastaveným světlům pro denní svícení, nicméně v tomto období raději jako srab, na rozdíl od hrdinů, přepínám na normální osvětlení. Zejména proto, abych byl viděn, nejen zepředu, ale zejména zezadu s důrazem na jízdu po dálnici. A to vůbec nemluvím o situaci, když se krajina zahalí do mlhy.

Já prostě nemám na to, být hrdina, který i v takovém počasí jede jen na denní světla, nebo být super hrdinou, který má světla úplně vypnutá. Stejně tak nejsem tak odvážný, abych podstupoval hrdinské činy, při hře na honěnou či schovávanou, realizovanou rychlostí více jak stotřicítkou a riskoval zdraví své a svého mého plechového miláčka při srážce s někým jiným.
A tak obdivuji to „hrdinství“ nejen při rychlostech druhých, ale i při dodržování bezpečné vzdálenosti či schopností předvídat náhlý vstup chodce do vozovky, kdy vzniká krizová situace.
Jedinou mou útěchou, že na tom tak nejsem sám, jsou telefonáty, stejně nestatečných hrdinů do rádií, se žádostí, aby měli lidi rozum a dostatečně své vozidlo osvítili.

Já na kole...

V této disciplíně, jsem na tom s tou svojí statečností ještě mnohem hůř. V posledních dnech jsme zažili ledovku, měnící všechny ty stezky pro chodce a cyklisty v jednu ledovou plotnu. A já jsem taková posírka, která se šourala v ranním mrazu při cestě do práce při současném slabošském vyhledávání zasněžených míst, která pro mě nabízela větší bezpečí.

K tomu všemu jsem byl i dost vykoukaný z toho dění kolem sebe. Obdivoval jsem a vždy budu obdivovat ty „hrdiny“, co vyrazili na svých velocipedech na cesty. Navíc, za doprovodného zvuku uvolněných blatníků či rezavého řetězu, statečně vyráží vstříc výzvě zimního dobrodružství, připomínající nepovedené krasobruslení.

S jistým údivem jsem sledoval to jejich nasazení, techniku jízdy a především nekončící odhodlanost, prokazovanou stylem jízdy: chvíli v sedle – bum bác - nevzdat se – nasednou - jet dál a to jen proto, aby se o kousek dál, opět ozval zvuk padajícího kola a těla a tak pořád do kola. Někteří chytří a stateční reci, navíc své nepovedené umělecké vystoupení, doprovodili nadáváním a slovy, ve kterých řádně počastovali ty blbce z technických služeb, že zrovna tu jejich cestu, včas neuvedli do provozuschopného stavu. A dál a dál tvrdošíjně bojovali s nástrahami ledu, za zvuku uvolněných blatníků a skřípajících řetězů.

Já chodec...

I v roli chodce nejsem žádný king či rek. Ono se lze do jisté míry domnívat, že ty silnice jsou díky soli tak nějak bezpečné. Ale kdo to ví naprosto jistě, zejména když tu jde především o vlastní zdraví. A tak bez ohledu na své postavení chodce na přechodu, raději zbaběle přecházím pokud možno, když skutečně nic nejede.

A s jistým obdivem sleduji statečné kolegy chodce, vrhající se mezi auta, zejména tam, kde přechod není, brblající si něco o tom, jak vše v pohodě stíhají. To já tak statečný nejsem, neboť mě děsí ona pověstná brzdná dráha, spojená navíc s rizikem, že za volantem někdo „statečný“  sedí (zcela záměrně nepoužiji pojmu řídí, protože řídit, to se prostě musí umět). Postupně také zjišťuji, že mnohem statečnější než jsem já, jsou senioři, zejména ti vyzbrojeni holemi či pojízdnými nákupními taškami.

A tak mi z toho všeho sledování dění kolem sebe, v mé mysli zůstala otázka, zda ti mnozí „stateční“ věří v tu reinkarnaci. S jejich vnitřním přesvědčením, že ten jejich život budoucí, bude mnohem lepší, než ten současný.

A ač tedy patřím mezi mě tak podobné sraby, jsem tomuto stavu velmi rád.      

A na samotný závěr, pojďme si společně zazpívat: