(V)očima diváka – naše Hanička.

V tomto případě by se mělo spíše jednat o název „ Ušima posluchače“, neboť tento můj dnešní díl je přáním k významnému životnímu jubileu zpěvačky a herečky paní Hany Hegerové.

Hana Hegerová se narodila 20. října 1931 v rodině bankovního ředitele. V letech 1937 – 1942 navštěvovala baletní školu v Národním divadle v Bratislavě.Po maturitě a gymnáziu v Komárně se chtěla dostat na Vysokou školu ekonomickou. Když nemohla, pracovala v komárenských strojírnách a přednášela na tamní učňovské škole.

Po absolvování odborného divadelního kurzu při státní konzervatoři v letech 1951 až 1953 se stala roku 1953 členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině.

Poprvé se jako zpěvačka představila v roce 1957 v bratislavské Tatra revue. Během krátké doby si dokázala získat publikum nejen na Slovensku, ale i v Čechách. Její fanoušci ji mohli vídat a poslouchat v divadlech, kterými bylo Rokoko nebo Semafor.

Když člověk pročítá dostupné prameny, jejich hlavní spojnicí je označení paní Hany jako nekorunované královny československého šansonu, velké dámy šansonu, Piaf z Prahy, nebo také Šansoniérky se slovanskou duší. Vždyť jako zpěvačka šansonů, nemá v zemích bývalého Československa žádnou srovnatelnou konkurenci.

Ale dost již těch oficialit…..
Hanička Hegerová je přesně ten typ umělce, ke kterému musí člověk dozrát. Tedy alespoň u mě to tak bylo. Vzpomínám si, jak jsem v mládí v rádiu či v televizi zaslechl její zpěv, který byl pro mě podivný a texty, které mě v podstatě nijak neoslovovali. Prostě jsem jim nerozuměl a zcela určitě bych její koncert nenavštívil.
Jenže…..
člověk stárne, prochází životem, poznává výhry i prohry, vzestupy i pády. A to vše se pak spojí do různobarevné mozaiky, navíc doplněné náhodným vyslechnutím toho „ podivného zpěvu a ještě podivnějšího textu “, který však udeří na srdce a city. A jako když se z mlhavého obrazu, stane obraz jasný.
Vše se propojí do všech vyřčených slov, doplněných nádhernou hudbou…..
a na rozdíl od pošetilosti svého vlastního mládí, tedy pošetilosti přirozené a zcela normální, stane se z člověka fanoušek, který je vděčný za každý koncert, který mohl navštívit.
Taky se z člověka stane dychtivý sběratel vydaných skladeb a jejich posluchač, byť by i se sklenkou červeného vína, plápolajících plamenů v krbu.
A v té nádherné atmosféře pak člověk vnímá nádheru zpěvu, třeba krásných textů Kopty či Horáčka za zvuku nádherných tónů Hapky.

A tak mi milá paní Haničko,
jako Váš fanoušek v poslední řadě, chtěl bych Vám popřát vše jen a jen krásné.
Ale hlavně hodně zdraví, štěstí a lásky.
A taky Vám tako poděkovat, za tu Vaši celoživotní dřinu, která je takovým krásným posláním, potěchou duše, naplňováním radostí a naděje.
A také bych Vám chtěl poděkovat za to, že jsem měl to štěstí vidět Vás a Vaše umění na živo. 

V ten deň, v ten istý deň,
keď doznie raz aj moja pieseň,
keď list už obrátim
a údel svoj už neuniesem.
Keď sláva pominie
a zrazu všetko bude tak márne,
v ten deň chcem povedať :
Žila som správne