Josef Sudek se narodil v roce 1896 v Kolíně v rodině malíře pokojů. Všeobecné vzdělání získal na venkovské škole v Nových Dvorech u Kutné Hory. Pak ho na dva roky přijala Královská zemská škola řemeslnická v Kutné Hoře, aby se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde poprvé začal fotografovat. Roku 1913 ukončil studium a získal tovaryšský list, se kterým nastoupil do zaměstnání knihaře v Nymburku. Okolí Nových Dvorů a tamější „panoramaticky působící“ krajina nepochybně velmi ovlivnila jeho pozdější krajinářskou tvorbu.
Sudek narukoval do první světové války a v květnu 1916 byl během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci.
Kus ramene a pravou ruku urvala mu první světová válka. Nikdy o tom nemluvil. Když rukoval na vojnu, byl vyučený knihař. Když se vrátil, nebyl nic. Ze zlé nutnosti učil se fotografem, ale toto řemeslo si zamiloval a vyučil se mu mistrně. Jaroslav Seifert, 1958
Nějaký čas žil v karlínské Invalidovně. Odtud pochází jeho první významný cyklus „Z Invalidovny“, který vznikl v letech 1922 - 1927.
V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na Státní grafické škole ve třídě u profesora Karla Nováka, kde získal výuční list potřebný pro založení vlastní fotografické živnosti.
Když jsem se pak dostal na státní grafickou školu, byl to novej svět. Profesor Karel Novák byl nóbl pán, inteligentní, to se hned poznalo, protože snášel moje výroky o prdelích, jak mi zůstaly ve slovníku z války. Taky se mi na něm líbilo, že ukazoval sbírku fotografií a nic k tomu neříkal. To je přece krásný, když se k fotografiím nic neříká..
Josef Sudek vzpomínal na Karla Nováka
Odmítl úřednické místo a věnoval se svému životnímu poslání.
Jeho dílo naplňuje od začátku 20. století všechny vývojové stupně, jimiž prošla moderní fotografie. Od dvacátých let se inspiroval Prahou. Známé jsou jeho cykly „Podzim ve Stromovce“, „Vltavská nábřeží“ nebo „Interiéry“ (pořízené těsně před dostavbou chrámu sv. Víta). Inspiraci však nacházel i v přírodě: cykly „Slovenská krajina“, „Krajina u Žebráku“, „Krajiny jižních Čech“, „Polabské krajiny“ apod.
Do začátku druhé světové války se Sudek věnoval rovněž reklamní, reprodukční a portrétní fotografii.
Od roku 1940 si vytváří neopakovatelný styl kontaktních fotografií, jimiž zpracovává svá osobní témata řazená do rozsáhlých a časově náročných cyklů. Tehdy začíná vrcholit jeho individuální přínos světovému umění. K jeho dalším hlavním cyklům patří např. „Skleněné labyrinty“, „Labyrinty“ či „Vzpomínky“.
Josef Sudek se účastnil nesčetných výstav doma i v zahraničí. Vydal několik fotografických publikací o Praze a Pražském hradu. Jeho první monografie vyšla v roce 1956 v Praze. Po jeho smrti vyšlo doma i ve světě velké množství knih o jeho životě a díle.
Josef Sudek zemřel 15. září 1976 v Praze.
Epilog
Má vzpomínka na tohoto umělce má (alespoň pro mě) dva rozměry.
Dnešní doba moderních technologií, včetně všeho spojeného s fotografováním naplňuje úsloví dobrý sluha, ale zlý pán. Dostupnost fotografické techniky, včetně cen pro pořízení základní výbavy je dostupná pro většinu lidí. Ve spojení s výpočetní technikou pak vytváří iluzi, že fotit umí každý a každý je hned fotografem, ne- li rovnou uměleckým. Všechny ty počítačové programy, jako když za nás vytvoří slovutná umělecká díla bez dřiny, bez nadání a sebezdokonalování.
Stačí jen mačkat spoušt.....
Za doby Sudka byla dřina vytvořit skvostné dílo, navíc v omezeném prostoru jednotlivých políček filmu, jeho vyvolání a následného vyvolávání fotografií spojených s mnoha hodinami strávenými v temné komoře.
Navíc, dnešní uspěchaná doba vytvořila falešné pohledy na umění, nové technologie virtuálního spojení to jen dokreslují. Vyfotit a bez jakéhokoliv zamyšlení odeslat jako dílo na sociální sítě a blaženě se usmívat, jak nám mnozí, tak strašně podobní lajkují ona „díla“ a unešeni tou "krásou" plácají nás po zádech.
V jedno ze svých rozhovorů s Ivanem Markem ( psal jsem o něm zde ) narazili jsme i na jeho setkávání s Josefem Sudkem. Zejména na jedno setkání, související s tímto tématem :
Nebo takový Josef Sudek...
kráčel jsem si ověnčený fotoaparáty a u chrámu Sv. Mikuláše na schodech seděl starý pan Sudek a v ruce držel peříčko od holuba. Svým charakteristickým pohledem pozoroval to peříčko, které proti slunci otáčel v ruce. A já si kráčel dál Nerudovkou a když jsem se skoro po 2 hodinách vracel zpět, seděl tam Sudek stále a měl stále to peříčko v ruce..... Když jsem po mnoha letech viděl fotografii toho peříčka, bylo tam zachyceno naprosto vše.
Umění fotografování je nesmírně těžká disciplína, ke které nestačí jen umět mačkat spoušť. Musí se i umět vidět a mít trpělivost. A člověk se řadu věcí musí učit. Vidím to sám u sebe, vidím ty neskutečné chyby u záběrů, které jsem kdy pořídil. Za mnohé se stydím.
A tak snad na samotný závěr parafrázuji jednu kouzelnou větu, která rovněž zazněla při rozhovorech s Markem:
" To se Vám to fotí, když nemáte talent "
Při zpracování této vzpomínky bylo čerpáno zde :
http://www.atelierjosefasudka.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/1727974-josef-sudek-fotograf-ktery-umel-vyfotit-svetlo
http://www.fotopraha.com/josef-sudek.html
www.photorevue.com
www.fotopraha.com
cs.wikipedia.org