(V)očima diváka – tentokrát úplně jinak.....

Mé dosud zveřejněné vzpomínky na vynikající osobnosti z řad herců, muzikantů a umělců byly vždy jen a jen pohledem diváka, který bližší informace hledal ve vzpomínkách jejich kolegů a přátel.

Svým způsobem jim do jisté míry i závidím, protože je poznali nejen v jejich rolích, ale i v soukromí. A já jsem si vůbec nepřipouštěl šanci, že se se mi jednou podaří poznat osobně někoho, kdo daného člověka osobně znal.
Na svých toulkách po krásných místech naší země, člověk potkává řadu lidí, které vidí poprvé a třeba i naposledy. Ale také ty, se kterými se vídá s určitou pravidelností a jejich vzájemná konverzace je o zdraví, počasí, o těch holkách v letních šatech….
Třeba takový Ivan…
pán, se kterým se vídám několikrát do roka a společně si u sklenky vína vyměňujeme názory na to hezký kolem nás. Občas zabrousíme do umění fotografování či současného umění. A vždy je to pro mě setkání velmi příjemné, protože já mám rád lidi bez masek, férové, se svým vlastním názorem a především se srdcem na správném místě.
Ivan Marek….. 

jedno ze spousty jmen, která během svého života slýcháme.
Pro mě osobně je to člověk, který mě je sympatický svou přirozeností, svým vlastním a osobitým humorem i svými nezapomenutelnými hláškami.   

Nikdy u lidí nehledám víc, nevyzvídám, protože to sám nemám rád.
Před několika dny jsem se opět setkal s Ivanem, opět a společně jsme probírali ta nevyzpytatelná prkna divadelní scény jménem „ život“ se všemi jeho krásnými i temnými rolemi.
Mimo jiná témata jsem se zmínil o televizní repríze nádherného seriálu „ Hříšní lidé města pražského“ a „ Panoptikum města pražského“, včetně jeho skvělého hereckého obsazení.
Tento seriál mám moc rád, dějově i hereckým uměním našich velikánů, ať již Marvana, Adamíry, Bláhy, Vinkláře, Filipovského a mnoha dalších.
Nikdy by mě však nenapadlo, že při takovém rozhovoru dostanu od našeho společného kamaráda Jirky otázku:
„ Pavle, a víš, kdo napsal tyto příběhy a kdo dělal scénář těchto seriálů“?
No v tu chvíli mě vůbec nenapadly souvislosti, vždyť si člověk (a někdy nespravedlivě) pamatuje leda tak herce.
„ No Ivanův otec…… Jiří Marek “, osvobodil mě Jiří od poněkud trapného mlčení.
Přiznám se, že mě v této chvíli polil pot. Sedím tady s člověkem, do kterého bych nikdy neřekl, že je synem spisovatele, scénáristy, novináře a pedagoga Jiřího Marka. Prostě úplně obyčejný člověk, nehrající si nic a na nikoho….

A kdo byl vlastně Jiří Marek?

Jiří Marek, vlastním jménem Josef Jiří Puchwein, se narodil 30. května 1914 v Praze. Po studiích na Jiráskově gymnáziu v Praze, odmaturoval v Písku a začal navštěvovat abiturientský kurz při obchodní akademii, ale rozhodl se pro studia češtiny a němčiny na FF Univerzity Karlovy. Po ukončení studií se stal učitelem ve Strakonicích, Soběslavi, Náchodě a Praze.
Celý jeho život byl ovlivněn výrazným talentem psaní. Již v mládí publikoval ve studentském časopise, psal různé divadelní hry a postupnými krůčky, ve kterých byl podporovaný svou láskou a pozdější ženou Květou Kozákovou se z Josefa Jiřího Puchweina stal spisovatel Jiří Marek. Ještě za války ho zaujaly problémy lidské povahy a výsledkem byly povídky shromážděné do sbírky Život se nevrací. V poválečné době zpracovával témata zachycující těžký život ve válečném období se všemi tragickými důsledky této doby. Mezi jeho romány tak patří: Muži jdou ve tmě, Vesnice pod zemí či povídka Hovoří matka. Po roce 1948 bylo pro spisovatele téměř povinností napsat román o budovatelích socialistické společnosti. Navíc Jiří Marek i jeho žena byli skálopevně přesvědčeni o správnosti nastoupené cesty.

Nahlíženo dneškem je v Markových knihách řada věcí poplatných době, ale vždy se v nich najde to, čím si autor získal později čtenáře i diváky Hříšných lidí: příběhy lidí vyprávěné tak, aby byly zajímavé, měli nápaditou zápletku a přinesly čtenářům humorný pohled na svět.

Literární i společenský úspěch Jiřího Marka byl značný. V roce 1954 se stal ústředním ředitelem Československého státního filmu. Po roce 1959 se vrátil zpět ke své literární činnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří beze sporu Lásky mých předků a Můj strýc Odysseus, který je jeho nejlepším a stěžejním románem. Veškerou jeho literární tvorbu zastínila série kriminálních příběhů Panoptikum starých kriminálních příběhů, Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum města pražského. Scénárista, spisovatel, prozaik, novinář a pedagog, doc. Jiří Marek, CSc., zemřel 10. prosince 1994 v Praze ve věku osmdesáti let.
Zjištění, že se vlastně několik let potkávám se synem scénáristy mých oblíbených seriálů, nebylo jediné. Čekala mě totiž návštěva Ivanova ateliéru s nádherně vytvořenými fotografikami, které jak Ivan říká : jsou malými dramaty, která mě navštěvují a já tak vytvářím příběhy lidí, co mám rád a kterých si vážím.

Ale o vlastním Ivanově životním příběhu a jeho umění až někdy příště. Již nyní však mohu prozradit, že to co už vím, bude překvapivé, nevšední a zajímavé. A vše sepsat pro mé čtenáře, je pro mě obrovskou výzvou, ale rovněž nesmírně obtížným tématem.
V tuto chvíli však mohu prozradit jediné:

Bude to výjimečné setkání ve znamení psacího stroje, štětce, barev, fotoaparátu, lidských duší, lidských příběhů a osudů, spojených s tlakem událostí, lásky, štěstí a smrti. Vše, jako jednotlivá kolečka přesného hodinového strojku značky jeden jediný originální život jednoho jediného člověka z mnoha, přesto člověka, který neskutečným způsobem zasáhl do mého vnitřního světa.

Zároveň tímto děkuji Ivanu Markovi za povolení využít informace o jeho rodičích a zveřejněných v knize: „….a z mé lásky bude román“, stejně jako za krásné věnování, které mě napsal do této knihy.