(V)očima diváka- Ta naše kněžna Vlasta.

Volné pokračování toho mého seriálu věnovaného vzpomínce na umělce, kteří se nám postupně vytrácejí z naší mysli. Lidé, známých tváří, obdivovaní, veřejně známí a s postupem času upadající v zapomnění.

Světla definitivně zhasla a opona se z nebes snesla a jména se z paměti pomalu vytrácejí. Prostě lidský osud, bez ohledu na to, jakého postavení, vzdělání a dalších pomíjivostí jsme v životě dosáhli.
To mé dnešní vzpomínání patří herečce, kterou mám již od dětství tak nějak zařazenou jako kněžnu. Nejen pro její krásu a jistou spanilost ve svých filmových či divadelních rolích….

Vždyť kdo by neznal film „ Prstýnek „ z roku 1945, ve kterém tak úžasně zahrála roli kněžny Andresové společně s dalšími velikány herecké rodiny, jako například Otomar Korbelář, František Smolík, Jaroslav Marvan, Ferenc Futurista a řada dalších.
Když někde vidím napsané její jméno nebo ho slyším, okamžitě si vzpomenu na další její herecké podání divadelní role Gizely v  „ Kočičí hře“ z roku 1974 Istvána Örkényho, kdy po boku Dany Medřické společně vytvořily neskutečný počet divadelních repríz. O této hře i Daně Medřické jsem psal zde.Jejím manželem byl rozhlasový režisér Josef Bezdíček (1900–1962), po jeho smrti se provdala v roce 1971 za herce Národního divadla Bohuše Záhorského (1906–1980).

A máte pravdu, to dnešní vzpomínání je na herečku Vlastu Fabiánovou.

Narodila se 29. června 1912 ve  Lvově ( dnešní Ukrajina) do rodiny bankovního úředníka. Po vypuknutí 1. sv. války se rodina přestěhovala do Prahy. Absolvovala dramatické oddělení pražské konzervatoře (1928 – 1932) u prof. Deyla a po absolutoriu v r. 1932 hostovala nejprve ve Švandově divadle a potom krátce v brněnském Státním divadle, kde také poznala svého prvního manžela, rozhlasového režiséra J. Bezdíčka a krátce působila v žižkovském divadle Akropolis. V letech 1932–1941 působila ve Státním divadle v Brně, odkud byla k 1.srpnu 1941 angažována jako členka činohry Národního divadla v Praze. Zde působila 40 let pod vedením řady režisérů (Karel Dostal, Antonín Dvořák, Jiří Frejka, Jindřich Honzl, Otomar Krejča, Miroslav Macháček, Jaromír Pleskot, Alfréd Radok, František Salzer) až do nuceného odchodu do důchodu v roce 1977.

Vedle svého hereckého povolání se Vlasta Fabiánová věnovala i pedagogické činnosti. Poměrně brzy začala vyučovat adepty herectví, nejdříve na Pražské konzervatoři (1947), poté na pražské DAMU, kde byla roku 1964 jmenována docentkou a později profesorkou.
Mezi její  velké filmové role nelze opomenout role, jako byla například  bytná v melodramatu „ Pohádka máje“ (1940),  princezna Luisa v „ Tanečnici „ (1943),  kněžna Ellén ve „ Velkém dobrodružství „ (1952) či lesní víla Rosavě ve „ Strakonickém dudákovi“  (1955).
Vlasta Fabiánová prožila celý svůj život v obrovském nasazení. Proto se její osudovou ranou stalo její předčasné penzionování v roce 1977, kdy nuceně opustila jeviště Národního divadla. V následujících letech pak ztvárnila řadu filmových a televizních rolí jako například „ Setkání v červenci „ (1977), „ Báječní muži s klikou“ (1978) nebo „ Velká filmová loupež “ (1986).

Její poslední rolí byla postava v televizním seriálu „ Dobrodružství kriminalistiky – epizoda Rekonstrukce) v roce 1989.

Její krása, ale i její aristokratické chování a umění hrát se jí stalo osudným. Tehdejší doba, protekčně dosazení rádoby umělci, kteří byli na druhou stranu zarputilými přisluhovači režimu vedle sebe nesnesli někoho, jako byla právě Vlasta Fabiánová. Bylo tedy otázkou času, kdy se jim podaří tuto herečku z Národního divadla vyštvat. 
Po smrti manžela Bohuše Záhorského v roce 1980, byla nucena se neustále dívat z okna na svého nevděčného bývalého chlebodárce.

Vlasta Fabiánová zemřela 26.6.1991, tedy 3 dny před svými 80 narozeninami a je pochována na Vyšehradském hřbitově v Praze v hrobě označovaném jako "Pomník českým hercům".

Dokument připomínající osud této herečky ve vzpomínkách herců a hereček naleznete   zde :

Epilog:

Když jsem začal zpracovávat tento seriál, netušil jsem, kolik informací a lidský propletených osudů umělců odhalím. Vzájemně propletených životních osudů připomínající spojené nádoby. Osudů zasažených svinstvem daným fanatickou bezpáteřní ideologií, závistí a prospěchářstvím. Ještě děsivější je ta naše nekonečná nepoučitelnost a nesmrtelnost onoho svinstva, které nevymizelo a je stále s námi.

V jednom z rozhovorů s Radovanem Lukavským ze dne 27. března 2003 mimo jiné zazněla i tyto slova:

Jeden řidič od filmového štábu, který vozil i Högra, mi kdysi vyprávěl, v jakém ustavičném kalupu můj starší kolega žije: představení v divadle, v noci natáčení, ráno zkouška, znovu natáčení, pak další představení... Jednou se ho zeptal, jestli má málo peněz, že se musí takhle honit. A Höger prý odpověděl: "Peněz mám dost, ale musím být pořád v obrátkách. Jakmile mi spadne řemen, je to můj konec."
Měl pravdu? Vyplnilo se to?
Představte si, že ano. Stalo se, že Vlastě Fabiánové šéf činohry, když odmítla výzvu, aby šla do důchodu, řekl: "V tomhle divadle si už nezahraješ!" Když se to od ní dozvěděl Höger, řekl, že pokud nebude hrát v Národním divadle Fabiánová, tak on také ne. A složil to. Vzápětí onemocněl a za pár dní umřel! Při pitvě zjistili, že jeho srdce už nebyl sval, ale jakási pěnová hmota, která zřejmě fungovala jenom proto, že byla v ustavičném chodu. Jakmile Höger vypnul, byl konec.                    Čerpáno zde:

Na letošním předávání cen Thálie převzal ocenění za celoživotní činoherní mistrovství herec Stanislav Zindulka, který mimo jiné řekl:

"Když jsem se dozvěděl o ocenění, napadlo mě, jakou by měl radost táta a jak pyšná by byla moje milovaná profesorka Vlasta Fabianová,"

K vytvoření této vzpomínky bylo čerpáno zde :     zde :

Předchozí díl tohoto mého seriálu naleznete zde: