(V)očima diváka – pan Rudolf

Další pokračování diváckých vzpomínek na herce, kteří se mi zapsali do paměti nebo ke kterým mám nějaký vztah, ať již jen divácký, nebo třeba osobní.

Mé další pokračování je věnované herci, který dokázal zahrát rozmanité postavy, od postav tragických, tragikomických, vážných či komediálních. Je prostě o Rudolfu Hrušínském.
Když čtu v televizním programu nebo titulcích jméno tohoto herce, vždy se mi vybaví jeho, alespoň pro mne nezapomenutelné role: Dobrý voják Švejk, Rozmarné léto, Dým bramborové natě, Adéla ještě nevečeřela, Postřižiny, Pozor, vizita!, Tajemství hradu v Karpatech, Slavnosti sněženek, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Tichá bolest nebo Obecná škola či  excelentní herecké podání  kriminalisty Kalaše v krásných kriminálních filmech Vrah skrývá svou tvář, Po stopách krve či Diagnóza smrti. 

Rudolf Hrušínský se narodil 17. října 1920 do významného hereckého rodu Červíčků a Budínských. Stejně jako řada jeho herců vrstevníků sice začal studovat gymnázium, ale během studia bylo volání herectví příliš silné na to, aby studium dokončil. Jeho prvním profesionálním působištěm se stala holešovická Uranie (1935) a Burianovo Déčko. V té době začal vystupovat v prvních filmech, do svých 25 let hrál v 17 filmech. V období 1940–1943, 1945–1948 a znovu pak v letech 1949–1950 působil v Divadle na Vinohradech, v letech 1950–1960 v Městských divadlech pražských. Od roku 1960 byl v angažmá v Národním divadle v Praze. Čerpáno zde:

V roce 1968 byl mezi prvními padesáti signatáři článku Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Protože ani po silném nátlaku v době normalizace svůj podpis neodvolal, byl několik let bez práce a měl zakázanou činnost. Přišel tím nejen o řadu filmových a televizních rolí, ale i o místo pedagoga na DAMU, o významné zahraniční filmové nabídky a měl také zákaz pracovat v rozhlase a režírovat v divadlech.

Po roce 1989 se krátce zapojil i do politiky. Po volbách do Federálního shromáždění v roce 1990 se stal poslancem, kde  setrval do roku 1992.  Byl však politikou a všemi těmi praktikami znechucen a zklamán, že už neměl zájem dále se angažovat. 

Pro mě osobně Pan herec, co uměl, co znal, ale také člověk, který neměl potřebu se vést na nějaké politické či společenské vlně. Prostě uměl a nemusel to dohánět podbízením či hrbením zad, tak, jak to je u nás u některých umělců zvykem.
V té obrovské plejádě filmových, divadelních, televizních či dabingových pozicích nelze říci, co bylo či nebylo nejlepší. Snad až na roli Karla Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol. Ale ne za ztvárnění zhmotnělého zla ve zmíněné postavě, ale prostě ten film mi nepřirostl k srdci, pro svou syrovost a děj. Jsem asi outlocitnej povahy.

Rudolf Hrušínský se do mé paměti zapsal několika větami ve svém medailonku v tehdejším pořadu GEN.
Nepamatuji si přesně ta slova, přesto si je dovolím podle toho, co mi zůstalo zachované v paměti parafrázovat :

Když hovoříte s lidmi, jsou různí. Jsou i tací, kterým hledíte do očí a nevidíte tam nic. Vidíte jen tu zeď, co je za nimi. 

Znáte tu bajku o stonožce?
Šla stonožka a potkala mravence. Mravenec se jí ptá: Jak vy to paní děláte, když máte tolik nohou? Jednu nohu zvednete, druhou přikrčíte, třetí dáte na zem…. A ta stonožka mu odpoví: Jak že jste to říkal? Že jednu nohu zvednu, druhou přikrčím, třetí dám na zem ……
a začala o tom přemýšlet a už neudělala ani krok.

A jedna věc mi stále leží na mysli. To zvláštní propojení s dalším hereckým velikánem a to Pepíčkem Kemrem, se kterým měli velké přátelství až do smrti. I přestože mezi nimi došlo k nějaké rozepři, která vedla i k přerušení přátelství. Nikdy jsem se nedopátral, co se vlastně stalo. Přesto to bylo přátelství až do samotné jejich smrti.

Na Rudolfa Hrušínského vzpomněl i Lubomír Lipský :

Rudolf Hrušínský st. zemřel po těžké nemoci 13. dubna 1994 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti čtyř let. Odpočívá v rodinném hrobě na pražských Olšanských hřbitovech.

Přemýšlím, jak vhodně tuto vzpomínku ukončit. Vždy je to těžké, když člověk píše o někom tak slavném, o člověku co uměl a co měl určitě i nějaké chyby. Přátelé, nejvhodnější mi připadá právě ta jedna píseň, kterou pan Rudolf zpívá tak osobně a možná i o sobě.

A jeden dokument, přibližující život tohoto herce.