(V)očima diváka – Ten náš Miloš.

Právě dnes uplynulo 20 let od úmrtí herce, který mi utkvěl v paměti. Byl to Miloš Kopecký, kterému právě v v tento den věnuji vzpomínku.

Právě u tohoto herce si plně uvědomuji svého „ pomyslného tancování na tenkém ledu“ s rizikem možné iluze a černobílého vidění. A nejspíše to vidění budu i mít, protože psát o lidech, které jsem neměl možnost osobně poznat, včetně jejich soukromí, je těžké a určitým zkreslenosti nelze předejít. Mohu jen napsat své vlastní vnímání jejich osudů, své vlastní vidění a z pramenů dostupných normálnímu smrtelníkovi.

Miloš Kopecký mě zajímá nejen jako herec, ale především jako nesmírně složitý člověk. Člověk, jehož život byl provázen ataky psychické nemoci, ovlivňující jeho emoce, ale i fyzické zdraví. Člověk, který i v těch nejhorších okamžicích život nevzdal a bojoval.
Narodil se 22. srpna 1922 v Praze do rodiny kožešníka. Jeho maminka byla židovského původu, což jejich rodinu tragicky poznamenalo po nástupu fašismu. 
Kdo nezažil, nemůže nikdy pochopit, jaké okamžiky a pocity prožíval ve svých 22 letech, když poznal zradu uprostřed toho nejcennějšího, co člověk má - ve vlastní rodině.  Aby si za války jeho otec Vladimír Kopecký uchoval živnost, dal se se svojí manželkou rozvést. Miloš Kopecký o tom později v knize „ Já“ napsal: „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“

Dopady této zrady byly zdrcující. Jeho maminka zahynula v Osvětimi  a sám se ocitl v nacistickém pracovním táboře kvůli svému židovskému původu. Možná právě v souvislosti s těmito událostmi se u něj objevila nemoc maniodepresivní psychóza, se kterou bojoval po celý svůj život.

Miloš Kopecký – manžel a nevěrník

Miloš Kopecký byl  čtyřikrát  ženatý, mezi jehož manželky patřila například Stella Zázvorková. Vedle zákonitých manželek, měl řadu milenek, které nijak neutajoval. I během manželství udeřil osud, který nejspíše jen posílil jeho těžké onemocnění díky nešťastné smrti jeho patnáctileté dcery, kterou měl právě se Stelou Zázvorkovou.

Miloš Kopecký – herec

Když slyším jeho jméno,  první co se mi vybaví je proradný rádce z „Pyšné princezny“, pistolník Hogo Fogo z „Limonádového Joe“, představitel polního kuráta Katze ve filmu „  Dobrý voják Švejk „. A kdo by neznal filmovou postavu doktora Štrosmajera v seriálu „ Nemocnice na kraji města “, ve které se přímo zrcadlila jeho schopnost sarkasmu a lidství. Ale bylo to mnohem více rolí, které patří do zlatého fondu a seznamu hereckých skvostů.
Nelze zde uvádět všechny role, ve kterých předvedl své herecké umění. Stejně nelze vytvářet pomyslný žebříček těch nejlepších.

Miloš Kopecký a společnost

Osobně si myslím, že řada jeho postojů a chování přímo souvisela s jeho dosavadním životem a s tím, co prožil a prožíval. Jsou dohledatelné informace, že byl v padesátých letech členem KSČ, ale brzo byl vyloučen. Přestože pohrdal komunistickým režimem, pro řadu jeho kolegů nepochopitelně přijal na začátku osmdesátých let roli moderátora  proti emigrantského  televizního seriálu Krok do neznáma. V řadě pozdějších rozhovorů s tímto hercem opakovaně zaznělo, jak se za to neskutečně styděl. Věřím, že se v i dnešní době najde řada kritiků jeho osoby, v řadě případů kritiků, kteří tuto dobu, nebo byli příliš mladí, aby měli možnost ty své hrdinné postoje a statečnost ukázat. Nebo ještě mnohem hůře kritici, kteří v oné době byli tichými neprotestujícími masami a svou vlastní statečnost prokázali až v době, kdy jim už nic nehrozilo.

Miloš Kopecký - zbabělec ?

„ Jsem zbabělec. Ale když se zbabělec vzchopí, tak to pak stojí za to “, prohlásil sám o sobě po mnoha letech.  

Na rozdíl od mnoha jeho kolegů a porevolučních kritiků vystoupil v roce 1987 na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze s projevem, ve kterém vyzval všechny komunisty v čele státu, aby odešli z funkcí. 

Miloš Kopecký – jako člověk

Při tomto vzpomínání jsem přemýšlel, která scéna z jeho rolí by podle mne nejlépe vystihovala jeho život. Mohu se mýlit, ale připadá mi, že tato :

A na samotný závěr snad jen vzpomínání těch, kteří ho zažili

„Humor je nejdůstojnější projev smutku.“  Miloš Kopecký