Když člověk vidí filmy,

kterým dříve nerozuměl. Děj a dialogy mu nic neříkali, někdy mu to připadalo i poněkud hloupé. Jenže, jak stárneme, mnohé vidíme jinak.

Podívám –li  na současnou moderní televizní zábavu, jsem vděčný za ta díla, která vznikla před nějakými třiceti lety.
Filmy ze života, kterých je dneska tak málo…..

A nejen to, i herecké obsazení osobnostmi, která se tak nějak vytrácejí z naší paměti. A tak jsem o víkendu neodolal a po mnoha letech jsem shlédl film z roku 1971 režiséra Jaroslava Balíka - Romeo a Julie na konci listopadu. Životní příběh strávený hereckými velikány, jakým byl  Karel Höger a Dana Medřická v titulních rolích.

Příběh šestašedesátiletého Karla Pluhaře je příběhem stárnoucího člověka, příběh komorního, niterného účtování a zamyšlení nad životem. Karel Pluhař žije v početné rodině svých dětí, obstarává nejednu záležitost a cítí se vnitřně mladší a kupodivu mnohem méně vyhaslý než jeho dospělé děti "na vrcholu sil". Když se seznámí s Marií, ženou v mnohém nešťastnou, pocítí, že chopí-li se této příležitosti bez ohledu na malicherné zájmy a zábrany, může se ocitnout na prahu nového štěstí. Společně s Marií poznává, že člověk se nemá vracet k planému lítostivému vzpomínání, ale až do poslední chvíle života má s nadějemi a kurážnou podnikavostí hledět vpřed. Jen tak se mu život bohatě znásobí, nezadržitelně uplývající čas ztratí svou drtivou hořkost a člověk nepozná tíživé myšlenky staroby ani krutou deziluzi z trpného odevzdání se.                                                                                  Čerpáno zde :

Má tento film co říci i dnešku? Nebo už je tento příběh poplatný době, ve které byl natáčen?

Osobně si myslím, že takových filmů je strašně málo, pokud se tu a tam vůbec objeví. Jsou vytěsňovány  všemi možnými kriminálkami, katastrofickými filmy nebo roztodivnými soutěžemi, které ve své podstatě člověku nedávají skoro nic. Kdo dnes ví, jak se jmenoval ten či onen vítěz z oné soutěže.
Film zobrazující okamžiky života ve všech jeho podobách, člověku z paměti jen tak nevymizí. Snad jen, čím je starší o to více pochopí mnohé dialogy, přesně tak jako právě v tomto filmu. A do té naší uspěchané doby plně patří, vždyť ten čas tak kolem nás letí…..

A i po letech nelze než ocenit a obdivovat  to skutečné herectví obou protagonistů,  nejen v tomto filmu, ale v řadě jiných.

A co napsat na závěr?

Nejlépe to vystihl v komentáři jeden divák v roce 2008. A myslím si, že po několika letech, nelze nic lepšího dodat :
Jsou filmy, které se vám po zhlédnutí vypaří z paměti jako pára nad hrncem. A jsou filmy, které se vám usadí natrvalo hluboko do paměti a tam zaprášeny čekají, třeba i třicet let, až přijde čas, aby se vám opět připomněly v plné kráse. Ten okamžik nastal 13.7.2008, kdy díky ČT1 tento filmový skvost hluboko uložený v mé paměti opět zazářil v plném lesku. Vidět tak dokonalý herecký výkon dvou vynikajících velikánů české filmové tvorby, Dany Medřické a Karla Högera, po tolika letech byl pro mě opravdovým filmovým zážitkem. Tento příběh nám všem připomíná, že mít více roků neznamená vždy se smířit se stářím a odevzdaně čekat na smrt, ale že i v těchto letech lze něco od života chtít a něco mu (někomu) dát (darovat).