Jak jsem se stal šoférem…..

také by šlo napsat : „jak jsem bojoval se šalinou“. Věci, které jsou dnes samozřejmé, měli svůj začátek a vývoj v minulosti. Dnes si sednu za volant, otočím klíčkem a jedu. No jo, ale jak to vlastně začalo?

Ačkoliv si to člověk nechce připustit, tak je to skoro už tři desetiletí, kdy jsem při studiu v moravské metropoli absolvoval další „školní ústav“ s názvem AUTOŠKOLA. Dnes, kdy se k tomu po letech vracím, už jen vzpomínám na různé komické situace doprovázející první krůčky při držení a točení volantu a na nohy, které tu a tam činili prapodivné sladěné pohyby. A ty všechny pravidla, vyhlášky zvláštní slovní propojení, která pak činily a činí mnohým dodnes, problémy při testech. Některé otázky, která jsem nepochopil dodnes. Třeba o umístění světel, které stejně dělá výrobce vozidel a nebo je instalují odborné servisy. Hodiny teorií o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a první usednutí do takové podivné věci, jakou je trenažér. První minuty pocení při odhadování vzdálenosti a podivný stud při vyjetí z dráhy. Ale co si budeme povídat, to nejlepší vždy přichází o něco později.První jízdy se skutečným auťákem. Nezapomenutelné je i první usednutí za volant skutečného auta a jízda v kužely vytýčené trati uzavřeného placu, hučení motoru, poskakování do předu ukončené zhasnutím motoru. Už si matně vzpomínám, co to bylo za auto, ale tehdy určitě nějaká ta škodovka. No a postupné zlepšování a získávání pocitu, že už mi to teda jako jde. No, a když mi to teda jde, to už můžu do provozu. V něčem připomínajícím žákovskou knížku byl rozpis další zkušební jízdy a jeho netrpělivé očekávání, které se i naplnilo. A je to tady, pronesl jsem po té, co se zjevila má oblíbená škodovka – usednu do ní, vedle mě instruktor a už se pomalu rozjíždím. No a ty moje chybičky a občasné přibrždění z druhé strany a s rozumným rozborem udělané chyby. Pamatuji si, jak jsem nadšeně v cíli vystoupil z auta s tím, jak se těším na další lekci. Moji spolužáci na rozdíl ode mě, byli nějak rozhození. Podle jejich líčení měli instruktora, který spíše odrazoval vůbec autoškolu dělat. Další lekce na sebe nenechala dlouho čekat. Na dané místo jsem se dostavil s časovým předstihem a netrpělivě vyhlížel toho svého instruktora s oblíbeným autem. Podivný zmatek ve mně vyvolala s rachotem přijíždějící vétřieska. No to snad není to mé vozidlo, pronesl jsem sám sobě vnitřním hlasem.Jenže bylo.

Z vozidla nejdříve vystoupil bledý a vytočený kolega a ze strany spolujezdce se doslova vyvalila jakási mužská koule. Když jsem viděl tento obraz, pronesl jsem větu, kterou zde nemohu napsat.
No co Vám budu povídat, nakonec v životě potkáme spousty arogantních pitomců. Ještě jsem se ani pořádně nerozjel a už jsem dostal první spršku sprostých slov. Postupně jsem pochopil, že pro tohoto arogantního pitomce jsem jen kus něčeho zbytečného a otravného. Jenže já jsem prostě ten řidičák chtěl a tak jsem spousty nadávek vypouštěl. Nicméně, příjemné to nebylo, navíc brněnská metropole doplněná o ty podivné vláčky nazývaných domorodci – šalina.
Čím více jsem blba ignoroval a nenechával se vytočit ( no mezi námi, ve mně vřelo o sto šest) tím víc byl nepříjemný. Je to jako s tlakovým hrncem – vše do únosné meze.
Po několika jízdách a na další lekci při průjezdu kdesi Medlánkami po té, co jsem byl jistým tělesným orgánem nazván, jsem prostě prudce zabrzdil.
Arogantní koule se dala do pohybu a čímsi, co připomínalo hlavu, narazila do skla. Ze mě zcela neplánovitě vypadla slova ve smyslu - že ještě jednou uslyším urážku, tak si budu buď stěžovat, nebo to někde napálím do stromu.
Agresor jen vytřeštil oči, slabým hláskem prohodil ať na něj nekřičím a po zbytek cesty mimo základní udání trasy už nepromluvil. Po zbytek autoškoly jsem na něj narazil už jen párkrát. Nějak celkově se té naší skupině začal vyhýbat.
Nakonec vše dopadlo dobře, testy a zkoušky jsme všichni udělali a od té doby se honosíme řidičáky.
A když to vše tak píšu napadá mě jedno motto :

„Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání.“  Jan Werich