Tak, prý nejsem slušný......

pravila jedna starší dáma důchodkyně. A přitom jsem si myslel, jak jsem slušně vychovaný. To prostě najednou přijde a člověk ani neví jak.

Při sobotním ránu jsme se vypravili pořídit nějaké ty zásoby do jednoho supermarketu, který ještě považuji za kvalitní. Obzvláště mám vždy políčeno na vynikající křupavé housky a rohlíky a i uzenina je prostě uzenina a ne všelijaké náhražky alá Láďa Hruška.
Pěkně dojet na parkoviště, pamatovat si jméno té „parkovací ulice„ a nezapomenout vzít žetonek do vozíku a hurá do nákupního šílenství. Zcela výjimečně, jsem byl i dobře naladěn a tak náraz nákupního vozíku jakéhosi neznámého spoluobčana mě nechal naprosto klidným, navíc když se uměl i      omluvit.
Nejsme příznivci courání po obchoďácích a tak, pro mnohé možná směšný doplněk – poznámkový lístek co tu a tam z regálu vzít. A už z dálky čmuchám tu vůni čerstvého pečiva, které se za chvíli stane dobrou odměnou za to cestování a návštěvu onoho obchoďáku.
A ty krásně naplněné ošatky čerstvého pečiva přímo lákají. A tak si očima vybírám, která ta kupička a z ní ta houstička bude nejlepší.
Romantické pohledy a těšení se je v prvním sledu lehce narušeno úderem dalšího vozíku a vzniku tlačenice zrovna u té mé vyvolené ošatky pečivové. Co mi to je platné, že v okolí jsou ještě další, když zrovna té správně korpulentní důchodkyni ve výběru housek tak překážím. Malinko ustoupím, vždyť musím být tolerantní, i když pravda, pára ve mě začala tlakovat.
S poněkud narušeným romantismem a představami o vydařeném nákupu babizna náhle pod můj kotel přiložila. To, když si na radu svého chotě připomínajícího spíše ratlíka zavolala a komisně ze svých úst vypustila „ s dovolením “ .
Kolikrát si člověk v takových chvílích řekne: nenech se rozhodit, ta baba je prostě neomalená.
No jo, jenže …
to když se jako čuně, začala svýma rukama houstičkami prohrabovat, věděl jsem, že je zle a pod nosem utrousil jsem jen - babo a teď se těš.
Poodstoupil jsem ze své pozice, pohlédl na ni opovržlivým zrakem a prohlížející si jejího čoklíka. Jen jsem mezi zuby procedil větu: Dámo, velmi se Vám omlouvám, myslel jsem, že jsem v krámu pro lidi a jak Vás tak sleduji, připadám si spíše jako ve vepříně. Vám připadá normální, špinavejma rukama prohrabovat se tím zbožím? Zbrunátnělá korpulence na mě chvíli nechápavě hleděla a po chvíli mě svůj verdikt sdělila: jsem nevychovanej, nemám úctu ke stáří, je demokracie a já jsem určitě komunista.
Koukl jsem se na vedle stojícího pinče, který zahleděně nejspíše počítal dlažbu na zemi a musel jsem se smát. Na rozloučenou jen té paní povídám:  Teta, myslíte si, že člověk prase se už tak narodí, nebo to je nemoc, kterou někde chytne. Já si totiž myslím, že mladý čuně, zůstává do smrti čunětem.
S úsměvem jsem se otočil a nechal prase u žlabu. Jen jsem tak přemýšlel, co by asi ta „slušná dáma „ řekla mladým, kdyby to samé, dělali také. Ona totiž řada mravokárců dokáže být pěkně falešná. A svou mravnost používá jen k zakrytí vlastní deviace. A nejen v obchodech, ale v každodenním životě.

PS: Doma jsem si dal ty křupavé houstičky, které mi obzvláště chutnali už jen proto, že jsem neviděl, že by nějaké dvounohé prase na ně sahalo. Možná by v obchodech měli dát cedulku : chcete-li pečivo osahat, vemte si na ruku pytlík. Až budu mít třeba jednou obchůdek sám, vyvěsím na dveře cedulku s hlásáním:  " PRASATŮM, bez ohledu na počet končetin vstup zakázán ".

A tak té milé neznámé dámě posílám alespon hezkou písničku :