Když se prohrabuji v archivu - část čtvrtá - ptačí perspektiva.

Neodvratitelnými kroky se blížím k závěru svého vzpomínání na Karlovy Vary a okolí. A tak svou závěrečnou sérii, věnují pohledem na město z ptačí perspektivy. A tak, když máme to podivné jarní lednové počasí tak pár skutečně jarních obrázků.

To se psal rok 2010 a já v dané oblasti strávil krýsných sedm dní. Vybaven ještě kompaktem škobrtal jsem se okolím.
Při každém škobrtání si člověk říká - všude žijí lidé se všemi těmi starostmi a radostmi, láskou i utrpením. Přesto si važme každého dne, protože nevíme, zda-li nebude náš poslední. 

 „Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“ John Lennon

A tak Vás přátelé, zvu na poslední sérii toho mého škobrtání po karlovarských stráních. 

Do okolních kopců se lze vyškrábat pěšky nebo se projet lanovkou.
Tak proč nezkusit oboje.
A tak netrpělivě na zelenou počkáme.

 Kabina je stále prázdná, snad někde nenastala kalamita.

A když se na vrcholky dostaneme, otvírá se nám zajímavý pohled.

Aby také ne, vždyť kolik je tady zajímavých rozhleden.

A v těch kopcích nalézáme  zajímavé pomníky minulosti.

A nejen zde, ale i na starém hřbitově nalezneme  pomníky jiných.

Ale tak nějak v tom škobrtání, jsme vyzváni k cestě dolů  do města.

 A chýlíme se k závěru. Nikdy nic netrvá věčně a tak přichází odcházení.

 A na rozloučenou připíjím na Vaše zdraví.

 PS: V době, kdy jsem Karlovy Vary navštívil, byla velkým hitem  jedna písnička. Pamatuji si, jak jsem ji v jedné restauraci omylem spustil. Byla to zvláštní chvíle, když se na mě všichni otáčeli a já jak na potvoru ten dotykový mobil nebyl schopen zastavit. 

Naštěstí jsem přežil bez úhony. No a tak Vás o tuto skladbu přeci neochudím.