Advetní setkání s potměšilým hostem

Když sleduji ten šrumec kolem sebe, mám čím dál větší potřebu vydávat se na noční škobrtání a ranní toulky adventně vyzdobenými ulicemi. A takové noční škobrtání má své kouzlo - nikde ani živáčka, minimální provoz na silnicích a ticho.

A tak toulám po těch ztichlých uličkách mám pocit, že jsem v nějakém kouzelném světě. Prostě na tu chvíli mimo ten shon a spěch reálného dne. A taky vzdálen mnohé blbé náladě ve společnosti, útokům všech těch seriózních a objektivních zpráv v médiích. Na hony vzdálen hloupým internetovým diskuzím, ve kterých je každý odborníkem na vše a ve všem.
Tak si tak volně škobrtám -  v tom tichu, doprovázen třpytem odlesků vánoční výzdoby. 
A kochám se.....
Když jsem naposledy škobrtal těmi všemi zajímavými místy, zněly mi v uších zajímavé věty.
Přátelé, ty věty nejsou mé. Tak krásné texty bych nejspíše nikdy nevymyslel.
A když je tedy ten čas kouzel adventu, zvu Vás na malou procházku........... 

Jsou čtyři ráno, nebo víc.

Jsem vzhůru, koukám na měsíc,
anebo dolů do ulic,
kde lampy bloudí.

Snad je to jedna z nočních můr.
Co vidím, to je soudní dvůr.
A ten mě teď soudí.
Soud rána - to je nespavost.
A notně potměšilý host.
Je seriózní navýsost -
a tak mě soudí.

Soudí
tady mou nápadnou růž.
Dnes mě soudí
kdejaký náhodný muž.
Že chci stále jen dávat i brát,
že mám v úmyslu žít jak se dá
v proudu dní
míjejících.
Občané
přísedící,
k tomu já se vám
nikdy nepřiznám.
Já se nepřiznám.

Mí milí asi nevědí,
že slouží službu medvědí,
když v roli svědků povědí,
že mám ráda třeba růže.
I to, že ještě radši spím
a ve snech často zabloudím
k vůni mužské kůže.
To mi nepomůže.
Co napůl je, chci docela.
Chci vstát jak ptáci z popela
a dělat, co se nedělá.
A za to mě soudí.
Chci v kádi světa hledat špunt.
Když na huntě jsem poznám hunt
a v zlatě jeho kontrapunkt.
Proto nezabloudím

Ten soud mi říká "Už to vzdej."
Jen na sebe se podívej
a za pravdu nám dej,
že jsi pěknej ptáček.
Jen pohleď na svou minulost
a pochop, že v nás hárá zlost.
Tak požádej nás o milost
a začni s pláčem.

Já koukám vzhůru na měsíc.
A taky dolů, do ulic.
A sama sebe slyším říct:
"Nejsem z těch, kdo loudí!"
Už nechte dalších průtahů.
Jsem vinna v plném rozsahu!
Hlasům, co mě soudí
já se přiznávám.

po kliknutí se Vám zobrazí v plném rozlišení

 
A tak to je závěr mého dnešního nočního škobrtání s potměšilým hostem. Ten text, to nebyl jen pouhý sen.

To je mistrovské dílo. Text : Michal Horáček, hudba: Petr Hapka.

A ta nádherná skladba v podání Haničky Hegerové.