Vzpomínky, co to vlastně je? Skryté obrazy, skryté pocity a emoce. Návraty do předešlých časů, možná i uvědomění si toho, že i když jsme si to v té přítomné době neuvědomovali, možná i trpěli, byli jsme štastní. Bylo nám dobře. Byli jsme mladší. Možná naivnější, možná i .....
Lze dosadit cokoliv. Jedno to má však společné - stále to jsme my, i když se jen v našem životě přeskládaly všechny ty obrazy, pocity a zážitky do minula. Prostě, už jsou jen vzpomínkou. Jenže, ona vzpomínka musí být, bez minulosti by nikdy nebyla přítomnost a nebyla by ani budoucnost.
Nebylo by životní poznání ...... moudrost ....
Některé vzpomínky bolí, některé vzpomínky potěší........
I mě se o tomto víkendu vrátili vzpomínky a musím přiznat, že hodně emotivní. Přeci jen, je-li v něčem život, mládí a první zkušenosti, musí to člověka vždy oslovit. Pokud má srdce, má city a má vůbec na co vzpomínat. Vždyť kolik těch šedých a neurčitých postav nás den co den míjí ........ Podívám-li se mnohým do očí, vidím objekty za nimi, jejich oči neříkají vůbec nic.
Před časem jsem zveřejňoval blog, věnovaný vzpomínkám na vojnu a mé mládí. Blog věnovaný kasárnám Tomáše Garrigua Masaryka v Pardubicích. Naleznete ho zde :
A tak dnes nabízím další volné pokračování, tentokrát zaměřené na vnitřek objektu. Bylo to u příležitosti konání akce " Retroměstečko 2014 ", které se právě konalo v objektu bývalých kasáren.
A tak Vy, kteří máte zájem o malou procházku po tomto objektu v kontextu mých vlastních vzpomínek, vítejte.
Před samotným vstupem do objektu, jsem věděl, že pro mě bude prioritní samotný objekt kasáren. Po celou dobu návštěvy, možná pod tlakem vzpomínek jsem plně nevnímal všechny ty vystavované exponáty a ukázky....
Ne proto, že by to bylo špatné, naopak - podle reakcí lidí to měli organizátoři velmi dobře připravené a zabezpečené.
Mě jen nějak ty mršky z minulosti nenechávali v klidu........
Ale nyní přátelé vstupme tam, kde jsem prožil své mládí a nejen já. Projděme tedy tou vstupní branou a rozhlédněme se.....
Před námi se otvírá výhled na nástupiště, ve vojenské hantýrce - buzerák. Kolik nástupů, pořadovek jsem tam zažil já a mnoho mých kolegů. Kolik lidských osudů ty stromy okolo viděly a zažily.
Vstupní brána, připouštím, jako by vedle sebe byly dva světy
Nu, ale pojďme dál, po pravé straně byla za mých mladých let budova , ve které bylo velení ženijní brigády. Do roku 2010 zde sloužili dělostřelci, se kterými mě pojí řada přátelství.
Na levé straně hned za branou kasáren, byla návštěvní místnost, kterou dosud navzdory celkovému úpadku opuštěného objektu zdobí růže...
A po levé straně další budova a dveře ............
Ty dveře pamatují mé kroky, můj život . Je zde i cesta, kterou jsem se každodeně ubíral ....
Vše nějak zarůstá, matka příroda zabírá vše, co člověk zanechá na pospas.
Jen ten strom vyrostl, možná si vzpoměl i na mou osobu....
A ty dveře, kolikrát jsem jimi prošel a kolik jiných lidí.......
a jaké jsou asi po letech jejich osudy?
Pojďme se podívat trošku blíž, třeba tam najdeme stopy lidského bytí ....
Zkusím se podívat skrze to sklo, vždyt kolik kroků jsem tam zanechal....
A kolikrát jsem kráčel touto cestou ......
Mám pocit, že podél domu vedl chodníček, kdo ví....
Všechno nějak zarůstá i v mysli .....
Jen ta panoramata zůstávají nějak stejná ....
Ale příroda, ta na nic nečeká ..
Vchod do budovy na druhé straně, tam jsem strávil spousty hodin ve službě
Ale člověk musí jít dál..... vždyť co cest a dalších míst vzpomínek před sebou ještě mám ...
Třeba kuchyně a jídelna. Vzpomínám i na mnohé Štědrovečerní večeře.....
A za všemi těmi okny lidské osudy....
A v dálce kinosál,
tak rád na své přednášky v něm vzpomínám.......
A není to tak dlouho, pokud se nemýlím naposledy jsem tam ještě před 4 lety byl.
A tady byla ošetřovna, dnes je svírá nekompromisní příroda
Tribuna, z ní už nikdo nehovoří....
A místa našich kroků postupně zarůstají .....
Pohled na hlavní budovu .... jsem poněkud rozpačitý
Já vím všechno to jsou vzpomínky, náš život je teď a jsme tu na chvíli.
Jako když se objeví letadlo, teď tu je, ale za chvíli.......
Ale teď mě opět další cesty lákají...
A na některých místech člověku hodně smutno je...
Snad osvěžení a lepší pohled naleznu zde u požární nádrže
Copak asi ta vodárna?
A člověk se otočí a pocity zmaru opět má....
Tak to je ta má první část vzpomínání, přeci jen, když udeří vzpomínky je prožitků a obrazů mnohem více. A tak své další pokračování věnuji technickému zázemí - autoparku a skladovému hospodářství. Třeba tím svým vzpomínáním, připomenu řadě lidí jejich mládí.
Přiznám že se mi tento blog dělal hodně smutně, protože ty mé pocity odpovídají současné realitě. Trošku i s pocitem marnosti a zbytečnosti. Jenže tak už to je.
Člověk pochopí neodvratnost vývoje. Člověk pochopí řadu věcí. Jen některé věci, ty se chápou těžko. Je v nich totiž jeho vlastní život a vzpomínky.
Věnuji jako vzpomínku všem kamarádům a kolegům, jak od železničního vojska, tak i kamarádům od dělostřelců.
